Toužila jsem stát se babičkou, ale nemohla jsem dceři mluvit do života.

Roli matky jsem si kdysi nestačila moc užít, i kvůli velké pracovní vytíženosti. Když potom dcera dospěla, připravovala jsem se na to, že si vychutnám roli babičky. Jenže to nešlo tak rychle, jako za mých mladých let.

Já si kdysi vzala svoji první vážnou známost a naštěstí jsem se nespletla. Moje dcera Ivana měla ke vztahům poměrně komplikovanější přístup.

Úspěch jsme jí přáli

Přála jsem si kdysi mít hodně dětí, osud to ale zařídil tak, že jsme měli jenom Ivanu. Znovu přijít do jiného stavu se mi už nepodařilo. Z dcery jsme ale měli radost. Byla chytrá a hodná. Nekriticky asi rodiče hodnotí každého svého potomka. Nás ale Ivana přesvědčovala každým rokem, že je mimořádnou osobností.

Ve škole měla samé jedničky a tak to pokračovalo i na gymnáziu. Maturitu zvládla s vyznamenáním. Za samozřejmé považovala, že půjde na vysokou školu. Vystudovala ekonomii a neudivilo nás, že si hned našla velmi dobré pracovní místo.

Nabídek měla více, ale lákala ji Praha. Pro mě a manžela to sice znamenalo, že ji už moc neuvidíme, ale přáli jsme Ivaně úspěch. Jejím zaměstnavatelem byla důležitá mezinárodní firma. Dcera dostala skvělý plat a měla před sebou i možný kariérní postup.

Svatbu neodmítala

Léta utíkala, Ivana občas měla nějakého přítele, ale na svatbu to nikdy nevypadalo. Zaradovala jsem se, když firma otevřela své pracoviště i u nás v Plzni a dcera toho využila. Myslela jsem si, že se konečně usadí, vdá se a bude mít děti. Pomalu a nenápadně jsem se jí snažila tím směrem postrkovat.

Cítila jsem ale ke svému smutku, že Ivana o založení rodiny zatím neuvažuje. Kariéra pro ni byla přednější. Pak už jí bylo pětatřicet a nic se nedělo, snad jedině s tou změnou, že Ivana měla už dlouhodobějšího přítele.

Otevřeně jsem se Ivany zeptala, jestli se někdy chce vdávat. Odpověděla, že ano, ale až přijde správný čas.

Další moje otázka zněla, kdy chce mít děti. Ivana mě „poučila“, že v dnešní době je možné přijít do jiného stavu i ve středním věku. Moc mě tím neuklidnila.

Chtěla to vzdát

Biologické hodiny začaly pro Ivanu tikat až krátce před čtyřicítkou. Najednou pro ni nebyla práce už tak důležitá. Hlavním cílem bylo mateřství. Doposud jí všechno vycházelo, ale nyní narazila na problémy. Nejprve si myslela, že je překoná snadno.

Ani po dvou letech snažení se ale nic nedělo. Poprvé jsem Ivanu viděla, že má v úmyslu nějaký cíl vzdát.

Zkoušeli se svým přítelem všechny možné metody a postupy. Poslouchala rady lékařů, navštěvovala nejlepší specialisty na reprodukci, dávala na rady šarlatánů, kteří z ní jen tahali peníze, radila se na internetu se ženami, řešícími stejnou otázku. Poslední kapkou bylo, když potřetí potratila.

Všichni jsme si mysleli, že do třetice všechno dobře dopadne. Bohužel, nesplnilo se. Na Ivanu to bylo už moc. Vzdala to. Odjela s přítelem na měsíční putování po Asii.

Vnučku si užívám!

Velkým překvapením bylo, když dva týdny po návratu z Asie zjistila Ivana, že je znovu v jiném stavu. Bála se to nejprve někomu říct, protože věděla, jak to vždy dopadlo předtím. Dlouho jsme tak nic nevěděli.

Až když v šestém měsíci musela na rizikové těhotenství. Všechno dobře dopadlo. Narodila se vnučka Zuzanka a já se vznášela na obláčcích štěstí. Dnes už jsou jí čtyři roky a já si roli babičky opravdu užívám.

Mrzí mě jenom, že to nepřišlo dřív, když mě ještě netrápily zdravotní problémy. I tak jsem ale vděčná za ten zázrak, kterého jsem se dočkala!

Jana Z. (69), Plzeň