Ze sousedova bytu se táhl neuvěřitelný zápach. Nešel vyvětrat a bylo mi po něm dokonce špatně. Dlouho mě vůbec nenapadlo co to asi je.
U nás v domě se nájemníci začali střídat jako na běžícím pásu. Pár nejstarších nájemníků zůstalo, ale ti noví často byt koupili na investici a pronajali. Nic proti tomu, ale bylo jim jedno, komu ten svůj majeteček poskytují.
Když se hned vedle mě nastěhovala rodina s osmi dětmi do dvou pokojů, myslela jsem, že už mě nic horšího potkat nemůže.
Mladíčka jsem litovala
Děti nechodily do školy a jejich rodiče vyspávali až do odpoledne. Hádali se, řvali a dupali po schodech, jako by jim patřil celý náš panelák. Těšila jsem se, že se všechno zlepší, až se odstěhují, ale to jsem se tedy ohromně zmýlila!
Přistěhoval se takový nenápadný mladíček. Hubeňoučký a neduživý, člověku by ho bylo líto! Občas jsem mu upekla buchty nebo se s ním rozdělila o oběd. Stejně jsem neuměla uvařit jen jednu porci pro sebe. Mladíček, Adam se jmenoval, byl takový netykavka.
Vybavovat se nechtěl a nikdy mě nepozval dál. Jednou mi přišlo, že to od něho hrozně páchne a lekla jsem se, zda mu něco nehoří. On jen vystrčil hlavu ani nepoděkoval za upozornění a zabouchl mi před nosem. Od té doby jsem si zápachu všímala denně. Byl čím dál horší!
Vnučka se mi vysmála
Jednou jsem si postěžovala vnučce do telefonu a ona přišla na výzvědy. Prý na čuchanou! „Babi, to je perník. Možná tu má ten soused varnu!“ konstatovala se smíchem, jako by řekla nějaký vtip. Nerozuměla jsem tomu. Kdyby pekl Adam perník, muselo by to vonět?
No ne? Vnučka ze mě dostala záchvat smíchu. Prý soused nepeče perník, ale vaří drogy, kterým se říká perník! No, asi měla pravdu, protože podobný zápach jsem nikdy nikde necítila… Přemýšlela jsem, co udělat. Z toho odéru mi bylo zle.
Občas se mi točila hlava, občas zvedal žaludek. Mám ho udat? Jít na policii? A co jim řeknu? Že to u souseda smrdí?“ ptala jsem se a pochybovala, že mi někdo uvěří. Potom mě napadlo, že ho zkusím vystrnadit. Nejlepší by přece bylo, aby se odstěhoval jinam!
A tak jsem si pořídila přehrávač a do něho takovou tu dnešní hudbu. Techno se tomu říká, jak mě poučil prodavač. Předstírala jsem, že to všechno chci pro vnuka.
Zmizel jako pára nad hrncem
Doma jsem pustila muziku na nejvíc, jak to jen šlo. Do uší jsem si nacpala špunty, zbylo mi po manželovi celé balení. Nikoho nenapadlo, že ten randál vychází z mého bytu. Všichni z něho vinili souseda. Chodili mu nadávat, bušit do dveří i vyhrožovat.
Nakonec se jeden ze sousedů rozohnil, začal kopat Adamovi do dveří a křičet, že na něho zavolá policii! Byla jsem jako myška, ale hned, jak odešel, pustila jsem hudbu znovu! Adam vyběhl ze svého bytu jako šílený a začal pro změnu bušit na mě.
Já ale nereagovala, jen jsem ho kukátkem pozorovala. „Vida, už nebyl tak bledý! Tváře měl červené a oči lesklé jako kapr! Ještě večer se sbalil. Odtáhl několik záhadných beden do sklepa a jen s igelitkou zmizel. Už jsem ho niky neviděla!
A ty bedny taky ne, a že jsem se jich něco ze zvědavosti nahledala! Jen nová sousedka mi dělá starosti. Má asi deset koček a pět pejsků!
Hana J. (58) , Chomutov