Dřív jsem byl velký skeptik. Dnes už vím, že mezi nebem a zemí je hodně věcí, které se nedají jen tak vysvětlit.   Už  to bude třicet let, co jsem svou ženu požádal o ruku. Seznámili jsme se v bazénu, vrazili jsme do sebe při plavání.

Na omluvu jsem ji pozval na kávu a od toho odpoledne jsem věděl, že ona je ta jediná a pravá. Začali jsme spolu chodit a všechno vypadalo růžově. Jenže Karolína byla nepřehlédnutelná krasavice a kluci se kolem ní jen rojili.

A i když chodila se mnou, nebyl jsem si tak docela jistý, jestli dokáže odolávat všem těm perspektivním mládencům. Já byl čerstvě po vyučení, šikovný, ale žádný milionář. Velmi rychle mi došlo, že když mi ji nemá kdo odloudit, budu si ji muset vzít.

Peníze nestačily

Samozřejmě jsem nejdřív sondoval u Karolíny i u jejích kamarádek, co si o tom myslí. Zdálo se, že by nebyla proti. Jen měla trochu moc romantické představy, pokud šlo o zásnuby. Pokleknutí a kytici bych ještě zvládnul.

Co mi ale vůbec nehrálo do karet, to byl ten prsten s diamantem, bez kterého se podle ní žádné pořádné zásnuby nemohly obejít. Škudlil jsem, jak se dalo, obcházel starožitnictví a krámky se šperky.

Jenže ať jsem se snažil sebevíc, moje finance nedosáhly ani na prsten s mini briliantíkem. Jako by to nestačilo, nastoupil k ní do práce nový šéf. Takový postarší mlsný kocour, pořád se kolem ní ochomýtal a vyzvídal, jestli by nešla na oběd, večeři, do divadla.

Nelíbilo se mi to ani za mák. Nakonec jsem se svěřil sestře Ditě. Ta měla vždy nějaký nápad.

Marná pomoc

Tentokrát ale nezabodovala. „Kdybych měla nějaké peníze, tak ti ráda půjčím. Ale víš, jak na tom, jsem. Myslím, že už ti zbývá jen vyšší moc.

Zajeď si o víkendu do Prahy a zajdi si na náměstí Republiky ke svatému Tadeáškovi. To je patron všech, kteří jsou v bezvýchodné situaci.

Zapal mu svíčku, hoď kilo do kasičky a uvidíš, co se stane.“  Vynadal jsem jí do pověrčivých slepic a rozhodně jsem neměl v úmyslu jezdit do Prahy.

Jenže mi to pořád nějak nešlo z hlavy. Po dvou týdnech, kdy se mi o zásnubním prstenu už i zdálo, jsem, s hodně divným pocitem, do hlavního města přece jen vyrazil.

Připadal jsem si jako pitomec, když jsem zapaloval svíčku a dával peníze do kasičky. Ale zamilovaní lidé dělávají hlouposti. Po cestě na autobus jsem si koupil stírací los. Samozřejmě, že jsem nic nevyhrál. Vztekle jsem ho zmuchlal a hodil do kanálu.

Tak ošklivý nález

Jak jsem tak kuličkou zmuchlaného papíru mířil na kovovou mříž u chodníku, všiml jsem si, že vedle kanálové vpusti se něco leskne. Jen tak ze zvědavosti jsem se sehnul. Byl to takový ošklivý, tlustý řetěz na ruku. Sebral jsem ho a strčil do kapsy.

Říkal jsem si, že to nejspíš bude pozlacené stříbro a těch pár korun, které bych za něj mohl dostat, mě zase o kousek přiblíží k zásnubnímu prstenu. Jaké bylo moje překvapení, když mi ve starožitnictví, kam jsem ten ošklivý náramek vzal, prodavačka řekla, že je zlatý.

V ten moment jsem poprvé začal uvažovat o tom, že nějaké nadpřirozené síly opravdu existují. Náramek měl totiž takovou cenu, že jsem za něj mohl s přehledem pořídit zásnubní prsten s diamantem.

Ladislav (55), Slaný