Nehoda, která mohla skončit i tragicky, ohrozila naši celou rodinu. Hlavně mě, ačkoli jsem v tom byla nevinně. I po letech myslím, že jsem dobře udělala.
Byla jsem v obývacím pokoji, měla jsem prázdniny a poflakovala se. Četla jsem si časopis, myslím, že Ahoj na sobotu. Můj táta s macechou byli pryč, měla jsem celý den pro sebe a bylo mi fajn.
Macechu jsem samozřejmě nemusela a otce, toho podpantofláka, od té doby, co si Miriam vzal, taky moc ne. Babička, která bydlela s dědou o patro výš, byla můj spojenec, s tou jsme si vždycky hezky povídaly, když jsme měly volnou chvíli. Tenkrát to bylo takhle:
Zrovna před chvílí babička odešla, zase jednou jsme si spolu postěžovaly na život.
Babička to naše tlachání využívala k tomu, aby vykouřila pár cigaret. Nahoře jí to děda totiž přísně zakazoval. Táta taky kouří, takže u nás dole takové přísné podmínky nepanovaly.
A Miriam je k některým jeho zlozvykům tolerantní, ona si to pruzení vybere jinak. Třeba když mi nasazuje psí hlavu… Téma Miriam bývá na pořadu často, když tak s babičkou sedíme v našem obýváku.
Otec s macechou jezdí po zájezdech, jsou to hudebníci, takže máme takové příležitosti často. Babička si ale myslí, že děda neví, že dole u nás kouří, takže pokaždé, když odchází nahoru, otevře okno a popelník vysype do koše. Pro jistotu…
Tady něco smrdí
Právě poslední zmíněný úkon se stal tehdy kamenem úrazu. Jak jsem tak seděla v pokoji a četla si Ahoj, zaslechla jsem z kuchyně nějaké praskání. Nejdřív jsem myslela, že babička ještě neodešla a něco dělá v naší kuchyni.
Ale praskání zesilovalo a já jsem si uvědomila, že babička přece už před hodnou chvílí práskla dveřmi, jak má ve zvyku ještě ze starého domu, kde se takhle zavíralo, jinak to nešlo… To už jsem ale ucítila kouř, a vzápětí ho dokonce v předsíni viděla. Vyskočila jsem a běžela do kuchyně, která byla v jednom ohni.
Hořely záclony a závěsy, nahoře už chytala dřevěná konzole a dole plápolal proutěný koš na odpadky. Byla jsem v šoku, ale nebyl čas se hroutit. Zhodnotila jsem situaci, že sama ten oheň asi jen tak nezvládnu.
Takže jsem vyběhla z domu a běžela do horního patra, kam se vstupovalo zvenku, babička s dědou měli vlastní vchod.
Hoří!
„Hoří,“ zařvala jsem, jak se to v podobných situacích dělává. Děda vylítl z kuchyně, kde sedával, když si psal na papírky co má za úkol udělat, aby to nezapomněl.
Jeho reakce byla bleskurychlá asi proto, že na mimořádné události byl, zdálo se mi, připraven každou minutu, kdykoli. Jako by stále čekal, že průšvih musí přijít každou chvíli.
Byl ostražitý, všechno přikrýval před deštěm, zámky na chatě a na všem ostatním měl bytelné a na všech dveřích byly alespoň dva. Prostě jako ostříž. K zásahu se tedy vyhrnul zcela odhodlaně a bez váhání. Jako by tušil, že tď někdy musí začít hořet.
Běžel dolů, přitáhl ze zahrady hadici na zalévání, na mě zařval ať pustím vodu a už hasil. Požár vzdoroval, syčel a prskal, ale dědeček se s ním pral odhodlaně, červený kohout neměl nejmenší šanci.
Zanedlouho jsme měli vodu v bačkorách a po ohni zbyl smrad a čoud. Kuchyně zčernala, tapety už nesvítily, bylo to jako někde v temné komoře. Nebo spíš v pekle. Slyším babičku, jak podle svého zvyku, když dojde na katastrofu, volá:
„To se nemělo stát, to se nemělo stát!“ Jako by hodlala ten špatný film vrátit zpátky a místo něho pustit lepší verzi pokračování děje, tak nějak dle principu seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. „To jsou ty tvoje cigarety,“ měl hned jasno děda.
Babičce došlo, že za to možná může a pokoušely se o ni mrákoty. A děda verzi o cigaretě pohotově zapudil a byla jsem dotazována já, co jsem v té kuchyni dělala.
Prý, že prskavka…
Čelila jsem ještě mnoha dotazům když se vrátil táta, ale jen jsem krčila rameny, že nic nechápu. To, že babička u nás kouřila a pak šla vysypat popel do proutěného koše, jsem nezmiňovala, přece babičku neprásknu.
Miriam ostatně příliš nevyšilovala, zdevastovaná kuchyň jí vlastně přišla vhod, protože chtěla novou už delší dobu. Aby nám pojišťovna něco dala, museli přijet hasiči. Vyšetřovali, hledali ohnisko a to našli samozřejmě v koši na odpadky. A na zemi objevili prskavku.
Opět jsem čelila dotazům, zda jsem si nezapalovala prskavky. Byla jsem přece jen ještě dítě, takže z takové kratochvíle mě bylo snadné podezírat. Jen jsem vrtěla hlavou.
A pak vyšetřovatele, který se zřejmě chtěl nade mnou slitovat, napadlo, že prskavka přiletěla otevřeným větracím oknem z ulice. A verze příčiny požáru byla na světě. Kuchyň se předělala nově, uběhlo pár týdnů a byl klid.
Otec potom občas dával k lepšímu verzi o ošklivých lidech, kteří ho nemají rádi a házejí mu prskavky do okna a já, a asi nejen já, jsem si myslela své. Verzi o prskavce jsem nevěřila.
Aby se někdo z ulice, která byla až za křovím, trefil do větračky, to je nesmysl. A já měla čisté svědomí, ta prskavka tam byla asi od Vánoc, kdoví. Podstatné je, že s babičkou jsme zůstaly kamarádky, dokud neumřela.
Zuzana (56), Litovel