Říká se, že duše zemřelých bývají spojené s místem, kde opustily svět. Naše rodina se na pětileté výročí smrti mého strýce sešla na chalupě, která mu kdysi patřila. Na toto setkání nikdo z nás nezapomene.

Strýc Lumír zemřel nečekaně na infarkt před sedmi lety. Přihodilo se to bez jakéhokoli varování, když byl jeden víkend sám na chalupě. Záchranku tehdy zavolali sousedi, ale bohužel během převozu do nemocnice strýc zemřel.

Od té doby jsme se všichni z rodiny v den výročí jeho smrti rok co rok scházeli, abychom na něj zavzpomínali a zapálili za něj svíčku. Pokaždé jsme se sešli někde jinde – u nás doma, u rodičů nebo i na hřbitově.

Před dvěma roky, to od jeho smrti uplynulo zrovna pět let, jsme se rozhodli, že se sjedeme na chalupu, kde strýc tehdy zemřel. Na to, co jsme tam prožili, nikdy nezapomeneme.

Vzpomínkový víkend

Domluvili jsme se, že tam strávíme celý víkend. Někteří z rodiny přijeli už v pátek večer, jiní dorazili až během sobotního dopoledne. Ale to nevadilo. V plánu bylo zajet až v sobotu odpoledne na nákup a k večeru pak začít na zahradě grilovat.

Strejda Lumír měl grilovačky vždycky moc rád – dělal ty nejlepší hamburgery, co jsem kdy jedla, tak se nám zdálo jako dobrý nápad, takto na něj zavzpomínat.

Obavy byly zbytečné

I když jsem to nikomu neřekla, trochu jsem se obávala toho, jak na mě celé prostředí bude působit – přece jenom to bylo místo, kde strýcův život navždy skončil.

Nakonec to ale u mě, ani u ostatních z rodiny, žádné chmurné a depresivní myšlenky či představy nevyvolalo.

Naopak mě překvapilo, že se mi v hlavě vyrojily příjemné a humorné vzpomínky na společné zážitky. Den uběhl jako nic a najednou tu byl podvečer a bratr začal rozpalovat gril.

Popíjeli jsme, jedli jsme, vyprávěli jsme si všelijaké historky, zkrátka jsem se dobře bavili.

Tvář za oknem

Pak, mohlo být tak kolem deváté večer, za mnou přišla sestřenice Adéla a tvářila se vyděšeně. Roztřeseným hlasem mi řekla, že se mnou musí o něčem mluvit. Když jsme se posadily na schodech na verandě, sdělila mi, že za oknem v kuchyni uviděla strýcovu tvář.

V první chvíli mě napadlo, že toho asi moc vypila a měla nějaké vidiny. Adéla však tvrdila, že měla maximálně tři deci vína. „Viděla jsem ho úplně jasně,“ trvala na svém a chtěla, abych s ní šla do kuchyně.

Dovedla mě na místo, odkud strýce viděla. Stály jsme tam, ale nic se nedělo. Pak náhle celým mým tělem projel mráz. Podívala jsem se skrze okno a strýce jsem také spatřila. Zavřela jsem oči hrůzou. Když jsem je otevřela, přelud byl pryč.

Viděli ho všichni

Rozhodla jsem se přivést bratra. S Adélou jsme mu řekly, co se nám přihodilo. Nejprve se nám vysmál, ale když pak strýcův přízrak také spatřil, smích ho rychle přešel. Postupně jsme přivedli i další členy rodiny.

Všichni do jednoho strýcův přízrak viděli. Neuměli jsme si to vysvětlit, ale nakonec jsme se shodli na tom, že se na nás zesnulý strýc přišel po letech „podívat“. Od té doby se už nikdy nic podobného neopakovalo…

Stela R. (50), Brno