Vlaďka byla spíš knihomol než sportovkyně. A dlouho si vybírala kluky stejného zaměření. Když začala chodit s Ondrou a řekla nám, co ten chlapec dělá, byli jsme docela překvapení.

Profesionálního hokejistu z první ligy bychom opravdu nečekali. Ale vlastně to nebylo až tak divné, že se jí líbil. Pohledný byl, vtipný taky. Mě se tedy zdálo, že není úplně chytrý, ale kdo z nás je dokonalý?

Obavu jsem měla spíš z toho, že mezi těmi prvoligovými borci nepatřil mezi nejúspěšnější. On sám to bral jako nespravedlnost a nepřipouštěl si, že třeba na víc nemá. Dcera samozřejmě stála za ním. Naštěstí věděl, že nebude puk prohánět navždycky.

Měl celkem slušně našetřeno a plán, že až skončí s profesionálním sportem, začne prodávat sportovní oblečení. Takže jsem se celkem snadno smířila s tím, že ho budeme mít za zeťáka.

Z Matýska jsme byli nadšení

Když se Vlaďce tři roky po svatbě narodil Matýsek, živily jeho tatínka už dva roky sportovní potřeby. Ale zaujetí hokejem ho nikdy nepustilo. Vlastně teprve ve chvíli, když ultrazvuk ukázal, že budou mít kluka, mi došlo, jak moc je tím sportem posedlý.

Tak moc se radoval z toho, že bude mít doma hokejistu! Ve stylu ledového sportu zařídil i dětský pokojíček, dokonce pro miminko obstaral i miniaturní dres. Připadalo nám to s manželem dost zvláštní, ale Vlaďka to brala s nadhledem.

Ondru milovala a nějaký hokej jí připadal jako nepodstatná drobnost. Ne na dlouho. Sotva se Matýsek začal stavět na nohy, tatínek ho začal trénovat. Štěstí bylo, že kluka to neustálé cvičení a zlepšování fyzičky bavilo už od plenek.

Horší bylo, že talent na sport zdědil spíš po mamince. Tudíž nic moc, ale Ondra to  odmítal vidět.

Kluci si vystačili sami

V první třídě vstával Mates v půl páté, aby stíhal tréninky, další soukromý jen s tátou ho čekal odpoledne. Vlaďka se cítila doma jako páté kolo u vozu. Jeden čas se i dost ošklivě hádali. S Matýskem by mu nechala volnou ruku, ale chtěla další dítě.

Jenže Ondra byl jednoznačně proti. Kdyby chtěl někdo důkaz, jak moc Ondru milovala, to, že se vzdala možnosti mít druhé dítě, by jako důkaz mohlo stačit. Je fakt, že druhé dítě by pro ně bylo finančně náročné.

I když Ondra celkem dobře vydělával, výchova malého hokejisty spolykala spoustu peněz. Prvotřídní výstroj, kempy, soukromé hodiny s trenérem. Ani to, že Ondra protlačil kluka na sportovní školu, nebylo zadarmo.

Sebevědomí mu nechybělo

S manželem se nám navíc vůbec nelíbilo, co z Matýska roste. Dcera neměla na synka skoro žádný vliv, platilo jen to, co řekl táta.

No a tátovo přesvědčení bylo, že je mladý pán skvělý hokejista, možná vůbec nejlepší, jen mu osud hází klacky pod nohy. Mates tomu věřil. A čím byl starší, tím namyšlenější kluk z něj byl. Všechny peníze, které zeť s dcerou vydělali, šly do Matesovy kariéry.

Nelíbilo se nám to, snažili jsme se vnuka z jeho vlivu dostat, jenže všechno marně. Já dokonce začala na dceru tlačit, jestli by nebylo lepší, kdyby se rozvedla. Klukovi už bylo jedenáct, na nápravu nebylo moc času. Ale ona o tak radikálním řešení nechtěla slyšet.

Podnikání mu zkrachovalo

Čím dál tím víc se ukazovalo, že z Matesa žádný šampion nebude. Viděli to všichni, jen on a jeho otec ne. Ondra cpal do synovy kariéry čím dál tím víc peněz a věnoval jí také veškerý, nejen volný, čas. Nakonec se mu to vymstilo.

Když nevěnujete podnikání dost času, začne se vám rozpadat pod rukama. Jako první vypověděla Ondrovi smlouvu velká německá firma, kterou zastupoval, pak postupně odpadly i dvě menší, české. Nezbývalo mu nic jiného, než skončit.

Byla to o to horší rána, že neměli skoro žádné úspory. Všechno spolykala výchova malého šampiona. Dcera byla zoufalá, tak tak že jim nezůstaly dluhy. Ondřej byl v evidenci pracovního úřadu, Vlaďka dělala od nevidím do nevidím v kanceláři.

Jinak se ale nic nezměnilo. Hokej byl pořád na prvním místě. Netrvalo dlouho, a dcera přišla s prosíkem. „Já vím, že je to hloupé mami, ale potřeboval bych půjčit. Aspoň dva tisíce, do konce měsíce.

Ondra si z mé výplaty vzal peníze na soustředění pro Matýska a já nemám ani za co nakoupit jídlo. “

Zeť a vnuk nevidí realitu

Pomohli jsme. Jednou, dvakrát, třikrát, sedmkrát. Nakonec jsem to nevydržela a zastavila jsem se za Ondrou, abych sis ním promluvila. Zkoušela jsem to už dřív.

Ale ani to, že přišel o práci a rodinu živí Vlaďka, jeho názor nezměnilo. Kdybych mohla, obrátila bych se na jeho rodiče. Jenže ti už byli mrtví. Já ani manžel jsme s ním nehnuli. Snahou vytáhnout dceru z problémů jsme si ještě znepřátelili vnuka.

I když je to naše krev, vidím, že je to namyšlený mladík, přesvědčený o vlastní dokonalosti. Kvůli svému otci nezná nic jiného než hokej. Ale i když je takový, jaký je, nechceme o něj přijít. Dcera má už dvě práce, my sami jsme sáhli pěkně hluboko do úspor.

Ondra si občas najde nějakou příležitostnou práci, hlavně ale trénuje Matesa. Jediná dobrá zpráva je, že v poslední době začala už i sama Vlaďka mluvit o rozvodu. Možná není na nápravu ještě úplně pozdě.

Iva Dvořáková (58), Zlín