Měla jsem stále spory se svým tchánem, bylo to peklo, ale nedala jsem se a nakonec vyhrála. Moje zisky byly vyšší, než bych se nadála.
Do toho domu jsem se nastěhovala, když mi bylo čerstvých devatenáct. Vilka v Praze patřila Leonovi pár let, zůstala mu po rozvodu. Krásná, z první republiky.
Mělo to jen jednu chybu, v prvním patře bydleli jeho rodiče. Už dost staří, pravda, ale jistě tu ještě třeba i deset dvacet let vydrží, říkala jsem si. No, nějak to zvládnu. Podstatné bylo, že Leon byl se mnou a na mé straně vždy, když o něco šlo.
Brzy jsem zjistila, že se mu líbí, když jsem rozhodná a vím, co chci, umím i poručit. Řekla bych, že vlastně rád poslouchal a dělal, co jsem mu řekla. Bohužel jeho otec na tom byl opačně. Jako bývalý armádní důstojník byl zvyklý velet a nesnesl odpor.
Tady jsem ošklivě narážela. Ten dědek nebyl žádná stará třasořitka, měl docela páru, protože pořád něco dělal na zahradě, a když už měl všechno hotové v Praze, vyrazil si na chatu, kde s tchyní v zahradničení pokračoval.
Moje dílo
Jednoho dne, když zase vyrazili na vlak a dům byl prázdný, protože Leon jel na služební cestu, jsem se rozhodla, že tu jejich slavnou zahrádku, ty jejich kytičky, zlikviduju.
Viděla jsem totiž v německém časopise Schöner Wohnen krásnou zahradní úpravu, stál tam kovový stolek se židlemi, které měly opěradla zakroucená do srdíček, nad tím byly lampiony, vedle v květináči palma a o kus dál vodotrysk. Jenomže na takové nádherné zátiší nebylo před domem kvůli jejich růžím a tulipánům dost místa.
Domluvila jsem se s jedním mládencem z ulice, kterému jsem se líbila, a věděla jsem, že pro mě udělá všechno. Byl to svalnatý chlapík, šlo to jako po másle. Zazvonil, byl celý říčný a zadýchaný, jak si sliboval kdovíco se nebude dít, a dřel jako šroub.
Jen jsem ukazovala prstem a Zbyněček kosil, kopal, vytrhával, přerovnával, vozil a nosil. Až byl večer a on, poté co napodesáté postavil kovový stůl na místo tak, že se mi to líbilo, se svalil do trávy a já se mohla jen ušklíbnout, protože v tomhle stavu se na nic dalšího nezmohl.
Poslala jsem ho domů, on schlíple šel a já si udělala kafíčko a sedla si ke stolečku.
Návrat tchána
V pondělí se vrátil Leon a moc se mu to moje dílo líbilo, i když jsem měla pocit, že je ten jeho úsměv trochu křečovitý. Říkal mi Mišulko a jen tak mezi řečí se zeptal kolik to stálo.
Práce uměleckého kováře zadarmo nebyla a palma a další věci taky něco stály, ale pochlubila jsem se, že realizace mě vyšla úplně zadarmo, tak na to nic neříkal. Trochu se na té židli ošíval, tak jsem mu ukázala časopis Schöner Wohnen. Pochválil mě.
Večer vystřídalo ráno, pohled v jemném oparu na zahradní nábytek připomínal pohádku.
Uvařila jsem oběd, a protože byla neděle, měli jsme klid ho společně sníst a pak si šli sednout ven. Měli jsme kávu a zákusek a já právě začala Leonovi líčit, co dalšího chci na zahradě pokácet, když se ozvaly hlasy příchozích.
Tchán s tchyní už se hnali domů, báli se, aby je na chatě nechytila bouřka. Poslouchala jsem bouchání dveří a tašek pokládaných na zem, vysoký hlas tchyně a bručivý tchánův. Pak se otevřely v patře dveře na balkon a vyšla tchyně. „Aaaaaa! Jééé! Co to je? Táto?!
Pojď se podívat!“ Tchán se objevil vzápětí. „Co to je? No Leone???“
Tchán zuřil
Další události bych mohla rekontstruovat po vteřinách, jak je mám stále před sebou. Tchán s dupáním seběhl dolů a strašně řval: „Kde jsou ty růže?! Kde jsou ty růže, co je tady máma vysázela?!
Kam jste je dali, kde to všechno je, co jste s tím udělali?!“ Leon jen pípl: „Mišulka to tady chtěla mít hezké,“ a tchán ještě zvýšil hlas, ačkoli bych si myslela, že to víc nejde. A rozšířil téma: „Ty špatně skončíš, ty spratku, ty gaunere, ty ničemo!
S touhle špatně skončíš! S touhle,“ ukazoval na mě prstem z metru a třásl přitom rukou. Byl v obličeji úplně sinalý. Pak mával pěstí asi centimetr před Leonovým obličejem, ten už před ním stál a ječel vysokým hlasem:
„Ty nám tady nebudeš poroučet, ty dědku, běž odsud!!!“ Řvali na sebe podobné věci dokola asi pět minut a možná by to trvalo déle. Ale jak ten řev uslyšel na ulici Zbyněk, který se zrovna náhodou pohybovalv okolí, přiběhl, protože prý myslel, že se schyluje k tragédii.
No, možná nebyl daleko od pravdy. Mírným hlasem tchánovi domlouval a tahal za ruku pryč. Byla jsem v šoku, nemohla jsem popadnout dech, bušilo mi srdce, měla jsem závrať, skoro jsem omdlela. Když tchán konečně odešel, rozbrečela jsem se.
Týdny jsme spolu nepromluvili, Leonovi rodiče byli zavřeni doma, nebo na chatě. Dali na dveře sklepa svůj zámek a na dveře od kůlny taky. Pak oplotili část zahrady, kde měli vysázenou zeleninu.
Vyřešil to Zbyněk
Nechala jsem Zbyňka plot zrušit a odvézt, zeleninu vytrhat a zámky na dveře vyměnit za své.
Musela jsem se mu odměnit, byla jsem mu po vůli, ale začalo se mi to líbit, a tak jsem jeho služeb využívala častěji. Jednoho dne jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Zdeňkovi se povedlo to, o co Leon marně několik let usiloval. Všechno špatné k něčemu dobré.
Leonovi rodiče se uklidnili, a když se Leontýnka narodila, byli jako vyměnění, v domění, že mají vnučku. Teď jsem byla na koni já a užívala jsem si to.
Zahrada byla za chvíli k nepoznání, pěkně jsem nechala v domě vyměnit nábytek, poručila jsem novou fasádu, nechala postavit plot a nakonec jsem Leona přiměla, aby pod garáží ve svahu na pozemku postavil přístavek a tam jsme rodiče přestěhovali. Brblali, ale šli.
Už je to dvacet let, jsou oba v pánu a dům je celý náš. Můj, Leontýnky, Leona a Kamila. O toho se Zbyněk postaral brzy po Leontýnce. Takže se nakonec prožité drama docela vyplatilo.
Michaela (57), Praha .