S  Petrem jsme se poznali v době, kdy jsem byla poměrně čerstvě rozvedená. On byl vdovec a sám vychovával dvě dcery. Nejen to mi na něm ohromně imponovalo.

Mé první manželství s Tondou bylo bezdětné, lékaři zjistili, že nemohu mít děti, s čímž jsme se postupem času nějak smířili. Pořídili jsme si jezevčíka Peggyho, o kterého jsme starali společně jako o dítě, a v podstatě jsme zjistili, že i takhle se dá docela spokojeně žít.

Byly samozřejmě chvíle, hlavně zpočátku, kdy jsem uronila nějakou slzu, ale i ty časem řídly.

Manžel mě opustil 

Někteří lidé nám dokonce záviděli, že máme takový klid a můžeme si dělat, co chceme. Jezdit na dovolené, užívat si večírky, neřešit žádné dětské nemoci. Byli jsme spokojení. Alespoň já měla ten dojem. Po Tondových padesátinách se ale všechno změnilo.

Jednoho dne za mnou přišel a šokoval mě informací, že má milenku a že s ní čeká dítě.

A že se chce se mnou co nejdřív rozvést, aby si tu ženu mohl vzít a společně vychovávat své první dítě. Argumentoval především tím, že chce, aby jeho budoucí potomek vyrůstal v úplné rodině, a že já to jistě pochopím.

Konec konců nejsem ještě tak stará, bylo mi tehdy pětačtyřicet, abych si nenašla někoho jiného a také začala nový život. Dokonce mi prý nechá byt a většinu zařízení a vezme si pouze automobil.

Oznámil mi to prostě jako hotovou věc, jen mi nechal nějaký čas, abych si vše srovnala v hlavě, a odešel k ní.

Začala jsem nový život

Nejdřív to pro mě byl šok, ale nechtěla jsem stát v cestě jeho štěstí, a tak jsme se rozvedli. Jelikož jsme byli bezdětní a na majetkovém vyrovnání jsme se domluvili, netrval rozvod ani moc dlouho.

Zpočátku jsem si nemohla zvyknout na to, že jsem v našem bytě sama, Peggy v té době už nežil, ale i tohle přebolelo. Chodila jsem dál do práce, večery jsem trávila většinou s mými milovanými knihami a postupně jsem získával a chuť do života.

Vždyť bývalý manžel měl pravdu, nejsem ještě nijak stará, abych to zabalila.

Začala jsem se věnovat věcem, které mě zajímaly a předtím jsem na ně neměla čas. Přihlásila jsem se na cvičení jógy a zaplatila si kurz osobního rozvoje, který mi hodně pomohl vyrovnat se sama se sebou i s celou situací.

Seznámili jsme se na józe

Díky józe jsem si nejen protáhla tělo, ale našla jsem tam i nové přátele. A jednoho dne tam začal chodit i Petr. Od začátku mi byl sympatický, byl přátelský a snadno navázal se všemi kontakt. Odhadovala jsem, že věkově bude tak nějak jako já.

Po cvičení chodil část cesty se mnou na autobus, jen jezdil na opačnou stranu, a cestou jsme si povídali o všem možném. Začala jsem se na hodiny jógy ještě víc těšit, bylo nám spolu dobře.

Jednou mě při cestě ze cvičení pozval na kávu a při ní jsme si o sobě řekli úplně všechno.

Byl o dva roky starší než já, vdovec, se dvěma dcerami ve své péči, v té době už jim bylo 17 a 16 let. Z našich kávových dýchánků se stalo pravidlo, občas jsme zašli i na večeři a na jedné mi Petr vyznal lásku a nabídl společný život.

I já jsem už do něj byla zamilovaná jak malá holka, takže jsem nadšeně souhlasila. Nejdřív jsem se ale měla seznámit s jeho dcerami Táňou a Irenou, které o mě nejspíš neměly tušení.

Společný život

Sešli jsme se na neutrální půdě naší oblíbené kavárny. Obě holky se chovaly způsobně, ale bez valného nadšení, což jsem ovšem i chápala. Petr mě představil jako ženu, se kterou hodlá žít, a ony to nijak nekomentovaly. První setkání tedy dopadlo celkem dobře.

Začali jsme s Petrem plánovat, že svůj byt pronajmu a nastěhuji se k nim.

Toho jsem se trochu bála, přece jen jsem byla zvyklá na svůj klid, ale doufala jsem, že to společně zvládneme. Když se mi podařilo pronajmout byt, nastěhovala jsem se k Petrovi a holkám a těšila se, že budeme zase rodina, a kromě partnera získám i děti, které mi osud odepřel.

Jenže právě ty mě od počátku spíš ignorovaly. Chápala jsem, že nemohou být z cizí ženské v bytě hned nadšené, a snažila jsem se s nimi postupně sblížit. Jenže mé úsilí bylo marné. Situace se časem spíš zhoršovala.

Starší Tamara začala studovat vysokou školu, a ačkoli ji měla ve městě, raději odešla na kolej. Irena sestřin odchod poměrně dost těžce nesla a začala mi velmi jasně dávat najevo, že jsem tu v roli vetřelce.

Nepřestávám doufat

Začínám si myslet, že jsem se rozhodla špatně. Petra sice miluji, ale Irena mě nesnáší a on to vůbec nechce vidět. Vlastně ani nemůže, protože Irenka se před otcem chová, jako že je všechno v pořádku.

Když tu ale není, buď mě úplně ignoruje, nebo se na mě utrhuje. Tamara se doma moc neukazuje, a když, tak se mi zdá, že Irenu navádí, aby mě ničila dál. Není mi z toho moc dobře a zatím nevím, co s tím.

Asi si najdu nějaký další psychologický kurz, kde by mi poradili. Nerada bych o Petra přišla – a taky bych musela dát výpověď nájemníkům ve svém bytě.

Jsem ráda, že jsem ho neprodala, protože v případě neúspěchu bych se neměla kam vrátit. Zatím ale pořád doufám, že se mi časem podaří Irenu i Tamaru přesvědčit, že nejsem žádná zlá macecha, a že k sobě cestu jednou najdeme.

Hana (51), Brno .