Jsem vášnivá řidička, řídím od osmnácti let. A když jsem jednou nechala vůz na zákazu parkování, čekal na mě přísný policista. Mrzí mě, když se muži posmívají ženám-řidičkám.

Sama jsem udělala řidičskou zkoušku na první pokus, a díky tomu, že mi táta pravidelně půjčoval auto, tehdy to ještě byla stará škodovka, jezdím od osmnácti let. A vždy jsem na to byla právem pyšná. Připadala jsem si emancipovaná, moje sebevědomí stouplo.

A jen díky tomu, že jsem udělala dopravní přestupek, jsem se seznámila s velkou láskou. Stalo se to tak, že jsem špatně zaparkovala. Bylo to v horký den. Nutně jsem musela na poštu zaplatit složenku, v opačném případě hrozil finanční postih.

Na nic jiného jsem nemyslela, zabrzdila před poštovním úřadem a uháněla k přepážce. Za deset minut zavírali, měla jsem to přesně vypočtené.

Když jsem pak s úlevou opouštěla poštu a cítila se velmi spokojeně, všimla jsem si, že kolem tatínkovy škodovky obchází dopravní policista.

Polilo mě horko! Vždyť tady se nesmí parkovat! Přispěchala jsem k němu a zaznamenala, že je mladý a hezký. Protože bylo, jak už jsem zmínila, neuvěřitelné vedro, oblékla jsem si v ten den ráno kratičké květované letní šatičky.

K nim jsem obula lodičky s podpatkem. No abych to neprotahovala, bylo mi dvaadvacet a věděla jsem, že mi to až nebezpečně sluší. Policista by musel být ze železa, aby si toho nevšiml. Což tedy zjevně nebyl.

Tvářil se zpočátku, pravda, značně komisně. Pak nervózně přešlápl z nohy na nohu a povídá: „Víte, co jste udělala?“ Znělo to, jako bych vyvraždila svou rodinu. „Asi jsem špatně zaparkovala.

Pospíchala jsem na poštu. Už to nikdy neudělám,“ vychrlila jsem. „Tak to bude pokuta,“ nekompromisně sdělil uniformovaný muž. Ale zjevně se začínal usmívat jako sluníčko. Líbil se mi čím dál víc.

Ostatně, vždy mě přitahovali muži v uniformě. „Když já nemám žádné peníze,“ začala jsem s přemlouváním. „Nemohl byste mě jenom napomenout?“ Zuřivě vrtěl hlavou: „Kdepak. Leda.

.. leda že byste se nechala pozvat na zmrzlinu.“ S radostí jsem souhlasila. Koupil mi u stánku vedle pošty dva kopečky vynikající vanilkové zmrzliny a doprovodil mě zpátky k autu. Když jsem sedala za volant, prohodil: „Slečno, a kdy se zase uvidíme?

Co takhle zítra, přesně v tuhle dobu a na tomto místě? Kdybyste dovolila, zas bych vám koupil zmrzlinu.

“ Nijak jsem se neupejpala. To budou kamarádky koukat! A koukaly. Jedna se mi sice pokusila posmívat a vyprávěla vtipy o policajtech, ale když viděla toho mého, otevřela pusu a vyvalila oči. A teď mám doma dva.

Syn se totiž také dal k policii, a protože je tátovi podobný, sluší mu to zrovna tak. Jiřina V. (50), Zlín .