Manžel se procházel po domě velmi dlouho po své smrti. Nemohla jsem spát, v noci seděl na posteli a díval se na mě. Zmizel, když dcera otěhotněla.

Odchod mého manžela byl příliš náhlý a nečekaný na to, abych se s ním rychle vyrovnala. Byla jsem zaskočena, zejména proto, že jsem byla o pět let starší, než on. A jak se brzy ukázalo, nehodlal se se svým odchodem smířit ani nebožtík můj muž.

Úspěšně praktikoval po své smrti všechny své oblíbené aktivity tak, jak byl zvyklý. Hned noc po jeho pohřbu jsem se probudila přesně ve chvíli, kdy si chodíval v noci píchnout inzulín do kuchyně.

Pootevřel při tomto svém rituálu dveře do mé ložnice, kde já ležela, aby se podíval, jak spím. Pak si rozsvítil malé světélko u lednice, snědl připravené jídlo a píchnul si injekci. Chvíli poseděl v tichosti, a šel zase spát.

Té noci po pohřbu mě probudil v kuchyni známý šramot, podobný tlumenému zabouchnutí ledničky.

Jarda, napadlo mě ve spánku, jde se bodnout, jak s oblibou říkal. Jenže hned vzápětí mi došlo, že muž už vlastně není…

Nebyl to pouhý sen

Otevřela jsem oči a špicovala uši, co to mohlo být. Že by dcera? Dveře z mé ložnice na chodbu, které jsem večer zavřela, byly pootevřené přesně tak, jak to Jarda dělal.

V nepatrném světle lampy z ulice jsem měla dokonce na několik vteřin živý dojem, že v nich manžel opravdu stojí a dívá se na mě. Vyskočila jsem z postele a šla se podívat zblízka. Byl to jen nějaký klam. Hra světel. Šla jsem se do kuchyně napít.

Na chvíli jsem se posadila u jídelního stolu, a zůstala tak na okamžik v jakési meditaci nebo zamyšlení. Pak jsem šla zase spát. Ráno ke mně přiběhla ze svého pokoje dcera,, a vyprávěla mi, že v noci slyšela tátu.

Zcela zřetelně zaslechla, jak vstal z postele a šel svými pomalými kroky po pokoji, a dokonce vnímala i cvaknout kliku. Uvědomila si, že je mrtvý, a s napětím čekala, zda se prosklenými dveřmi v kuchyni objeví světlo, jak si vždycky svítil. A ono se opravdu rozsvítilo.

Duch seděl proti mě

Hrůzou prý ani dýchat nemohla. Světlo po chvíli zhaslo a ona zase slyšela otcovy kroky jít k jeho pokoji. A cvaknout kliku. Uklidnila jsem ji, že ten, kdo v kuchyni rozsvítil, jsem byla já.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že jsem tam seděla přesně ve stejnou dobu, kdy prováděl manžel svůj inzulínový rituál, a že jsem měla zvláštní pocit, že tam se mnou je. Že sedí proti mně.

Ještě dlouho po manželovo smrti, jakmile jsem se usadila večer k televizi, jsem ho slyšela přicházet, jeho pomalý těžký krok byl nezaměnitelný, vnímala jsem, jak těžce dýchá a slyšela ho dokonce sednout si na oblíbené křeslo.

Byla celý dědeček

Záhy po manželovo smrti dcera otěhotněla. Bylo ji už dávno přes třicet a dosud žádné dítě neměla. Podle prognóz lékařů se mohla s nadějí na potomka rozloučit, a tak se vzdala veškeré víry, že bude někdy matkou.

Těhotenství bylo hotový zázrak, proběhlo bez komplikací a dcerce se narodila krásná zdravá holčička. „Vítej zpátky, tati!“ přivítala dcera naší malou Verunku.

„Tos tam dlouho nepobyl!“ Ať už je to s minulými životy jakkoliv, jedno je pravda, po narození tohoto dítěte se můj muž už nijak neobjevil.

Růžena (77), Olomouc.