Děti bývají obdařeny zázračnými schopnostmi. Během vánočních svátků lze prý vidět na hladině vody, co se do roka stane. To, co naše Jarmilka spatřila, se opravdu vyplnilo. Vánoce byly tehdy hodně smutné.

Dcera byla dva roky vdovou a protože na ni zejména o Vánocích padala deprese, doporučila jsem jí, ať si vezme v nemocnici službu. S pětiletou vnučkou Jarmilkou jsme sedly do autobusu a vyrazily k mé kamarádce na Vysočinu.

Obě děti měla v zahraničí a na cestování do daleké ciziny se necítila. Přišlo nám tedy jako dobrý nápad oslavit Štědrý večer společně.

Miluška mi chtěla už dávno ukázat svůj rodný kraj, na který v Praze často vzpomínala a říkala, že se v důchodu vrátí do malé vesničky poblíž vrcholu Křemešník, kde je poutní místo a několik studánek, opředených nádhernou přírodou a řadou pověstí.

Vánoční studánka

Jedna z těch studánek, které se říká Zázračná, se objeví vždy kolem Vánoc. V tu dobu začne vyvěrat její pramen, a tento proud vody se zastaví koncem května. Je to zajímavý úkaz, a pokud tomu někdo nevěří, může se přesvědčit na vlastní oči.

Zvláštní je, že Zázračná studánka vůbec nereaguje na počasí, na déšť ani sníh. Ať je sucho nebo hodně vody, pramen se objeví vždy od Vánoc do jara.

Voda ze studánky je mírně radioaktivní a obsahuje částečky stříbra, kdysi si ji odsud brali námořníci na dlouhé cesty, protože se voda díky radioaktivitě a stříbru nekazí.

A je léčivá, za třicetileté války se nedaleko Křemešníku strhla bitva, zraněný voják došel až sem ke studánce a vymýval si hluboké rány vodou. Neobvykle rychle se zotavil. Když se to rozhlásilo, putovali sem nemocní ze všech stran.

Do roka a do dne

Hned po Štědrém dnu jsme ke studánce vyrazily, samozřejmě jsme plánovaly, že si nabereme její léčivou vodu. Protože je tu ale studánek více, zastavily jsme i u jiné, kterou měla Miluška zvlášť ráda.Jarmilce vyprávěla o vílách, které o ní pečují.

Jarmilce se pohádka líbila, u studánky se rozhlížela, jestli nějakou žínku neuvidí. Pak se ale zadívala dlouze do vody. „Babičko, babičko!“ vykřikla najednou.“Vidím maminku!

Už není smutná, je z ní princezna v dlouhých šatech se závojem!“ Chtěla jsem se zasmát, ale Miluška vzala slova vnučky vážně a začala se jí vyptávat, co ve studánce vidí dál.

Ptala se na mě i na sebe.A Jarmilka vyprávěla, že budu mít moc bolavou nožičku a teta Miluška poletí do nebíčka.

Věštba ji vyděsila

Miluška byla přesvědčená, že do roka zemře. Marně jsem jí to rozmlouvala, že to byla jen dětská fantazie, Miluška napsala závěť a chystala se do hrobu za svým Tondou.

Když se dcera za několik měsíců opravdu vdala za kolegu a já si zlomila nohu, objednala si nový pomník, aby se jí líbil a s hrobem nebyla žádná práce. Nemůže to přece nechat na dětech, když jsou tak daleko.

Když byla týden před Vánoci stále jako rybička, byla přesvědčená, že smrt přijde nečekaně. – Místo ní ale dorazila zpráva z ciziny. Dcera v rizikovém těhotenství potřebovala akutně pomoct maminky, svá tříletá divoká dvojčátka nezvládala.

A tak před Štědrým dnem nasedla Miluška do letadla a letěla do nebe – přesně tak, jak to Jarmilka ve studánce viděla.

Vlasta (69), Praha .