Když vám zemře po padesáti společných let manžel, váš život najednou skončí a nejraději byste ho co nejdřív následovali. Tak jako já.

Dostala jsem dobrý nápad, který se bude Julince moc líbit. Na provázek jsem přivázala rolničku a už jsem viděla, jak se mé roztomilé kočičce rozšířily zorničky. Jediným plavným skokem z křesílka byla u rolničky.

Začali jsme se spolu honit. Julinka radostně poskakovala a přiměla mě, abych také vstala a pobíhala s ní po bytě. Představovala jsem si, co by tomu asi řekli lidé, kdyby mě, starou bábu, viděli takto vyvádět.

Musela jsem smát. Ano, smála jsem se úplně nezadržitelně nahlas. To se mi poslední dobou moc často nestávalo. Dřív jsem se smála ráda a manžel mi říkal smíšku.

Smála jsem se pořád

Viktora jsem potkala na plese od tanečních. Stály jsme s kamarádkami v předsálí a bláznivě se něčemu smály. Já mám od malička dost hrozný smích. Nesnáším ho, protože je hlasitý a nepřeslechnutelný.

Často jsem čelila obvinění, že tak chci jen upoutat pozornost, že jsem vyzývavá. Jenže já bych byla nevím co, dala za to, kdybych se dokázala jen tak nesměle chichotat, jako holky kolem.

Ale na druhé straně jsem právě od toho plesu vzala svůj smích tak trochu na milost. Vždyť jen díky němu, se směrem k našemu hloučku Viktor podíval

Párkrát jsme se sešli

Jen spustila muzika, Viktor pro mě přišel tancovat. Po plese jsme si domluvili první rande a pak další a další. Byla to taková romantická studentská zamilovanost. Ale nic závazného.

Viktor odešel po maturitě studovat do dost vzdáleného města. A ze mě se stala zdravotní sestřička. Lásce na dálku se moc nedařilo a Viktor mi postupně vymizel ze života.

Osudové setkání

Při vizitě u nás na chirurgii jsem tenkrát zažila naprostý šok. Když jsem se u jednoho lůžka podívala na pacienta, zůstala jsem ohromeně zírat. Byl to Viktor, který u nás skončil s operací slepého střeva.

Tentokrát ale přeskočila jiskra na první dlouhý pohled z očí do očí. Už to nebyla jen studentská láska. Věděli jsme oba moc dobře, že k sobě patříme a tak to také zůstalo.

Krásné časy plné lásky

Brzy jsme se vzali a založili rodinu. Byli jsme spolu šťastní. Samozřejmě nebylo každý den posvícení. Ale i hádky jsme dokázali zvládat tak, abychom si zbytečně neublížili. Proto také naše dvě dcery vzpomínají na své dětství s láskou.

Když dospěly a odešly z domu, nenastala u nás žádná ponorka. S Viktorem jsme měli mnoho různých koníčků a plánů, co všechno budeme dělat. A musím říct, že jsme si je vážně pečlivě plnili.

Srdce neposlouchalo

Stalo se to zrovna, když se narodila naše vnučka. Dcera ji dala po dědovi jméno Viktorka. Měli jsme jet na první návštěvu. Místo toho jsme odjeli do nemocnice. Viktor prodělal infarkt. Naštěstí nebyl nijak rozsáhlý.

Upravili jsme si trochu náš denní režim a jídelníček, ale jinak všechno zůstalo při starém. Až na to, že jsme teď hlídali naši roztomilou vnučku. A pak se také konala naše velká zlatá svatba. Děti nám opravdu zařídily krásný obřad a oslavu.

Padesát let společného života jsme oslavili vážně moc hezky. Viktor byl veselý, plný života. Odjeli jsme spolu ještě do lázní, které jsme dostali jako svatební dar. Náš poslední společný výlet.

Zrovna před Vánoci

Už jsme se moc těšili, jak k nám děti na svátky zase přijdou. Viktor dostrojoval stromeček. Já měla v topubě poslední várku vanilkových rohlíčky. Najednou se ozvala strašná rána.

Když jsem vběhla do pokoje, Viktor ležel na zemi, částečně schovaný pod stromkem, který se převrátil.

Nejdřív jsme myslela, že spadl, ale ne. Bylo to zase srdíčko. Seděla jsem u jeho nemocničního lůžka skoro dva dny. Tušila jsem, že už to tentokrát nedopadne dobře, ale přesto jsem doufala. Držela jsem svoji životní lásku za ruku až do samého konce.

Svět se mi zhroutil

Už je to skoro tři roky, ale bolí to pořád stejně. Po překonání prvního šoku, jsem už nechtěla vůbec žít. Moje dcery se všemožně snažily mě nějak rozptýlit, pobavit, zaměstnat. Ale nic nepomáhalo.

Ze všeho nejraději jsem byla sama a utápěla se ve svém smutku. Myslela jsem, že to prostě nepřežiju. A vlastně jsem v to doufala.

Naděje ze dveřmi

Když zazvonil zvonek u dveří, myslela jsem, že jde listonoška. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Viktorka. Dnes už dvanáctiletá slečně. „Ahoj babi, můžu dál?“ No Viktorku jsem nemohla nepřijmout. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že nese nějakou mňoukající krabici.

Byla v ní krásná mourovaná kočička. Napřed jsem ji nechtěla přijmout, ale Viktorka mě nakonec přesvědčila, že to pro mě bude dobrá parťačka. A tak jsme si sedli a sepsali vše, co bude třeba koupit. Za chvíli jsem to už měla doma. A také jsme kočičku pojmenovali – Julinka.

Je moje potěšení

Napřed jsem z našeho soužití měla trochu obavy, protože jsem kočičku nikdy neměla. Ale Julinka je úžasně vnímavá a přítulná. Vycítí okamžitě, kdy je čas na dovádění a kdy se má schoulit do mého klína a uklidňovat mě svým vrněním.

Viktorka za mnou začala chodit pravidelně. Ráda poslouchá mé vzpomínky na mládí a dětství. Chtěla by prý sestavit náš rodokmen. Smějeme se spolu a pláčeme nad starými fotografiemi. Pro mě je to ohromně osvobozující.

Jarmila K. (73), Jihlava