Můj vnouček zažíval v první třídě peklo. Spolužáci se mu smáli kvůli oblečení i brýlím, které musel nosit. Musela jsem mu pomoct, ale jinak, než si představoval.
Do první třídy se můj vnuk Matyáš těšil. Uměl už trochu číst i psát, ani nevím, jak se to sám naučil. Dcera za tím určitě nebyla, měla co dělat, aby mu připravila večeři a trochu si s ním popovídala. Byla na něho sama, otce Matyáš nikdy nepoznal.
Předstíral nemoci
Vyzvedávala jsem vnuka ze školy a chodila s ním do parku nebo na vycházky. Byl to takový malý rozumbrada! „Babi, ve škole určitě nebude taková nuda, jako ve školce.
A taky tam bude chodit určitě víc kluků, ve školce jsme jen my dva s Tomášem!“ mudroval a já se musela v duchu smát. Netušila jsem, že mě smích brzy přejde! První třída začala se vší parádou a Matyáš byl nadšený.
Měl moc hodnou a také hezkou paní učitelku a spoustu nových kamarádů. Nadšení Matyášovi ale dlouho nevydrželo. „Babi, mě bolí břicho, zítra do školy nejdu!“ řekl mi hned, jak jsem ho vyzvedla z družiny.
Tvářil se tak nějak zoufale, ale snědl celou svačinu i pomeranč, tak jsem jeho steskům nevěnovala moc pozornosti.
Měli jsme o něho obavy
Později to na mě vyzkoušel s horečkou, pícháním v uchu a dokonce s nalomenou nohou! Kulhal tak věrohodně, že ho paní doktorka poslala na rentgen. Samozřejmě, nic mu nebylo. Ani dcera z toho všeho nebyla moudrá.
„Kdyby byl kluk starší, uvažovala bych o nějaké šikaně ve třídě. Ale mezi sedmiletými dětmi? V tom bude určitě něco jiného! Co když mu opravdu něco je? Mám o něho starost. V noci samou úzkostí ani spát nemůžu!
Dokonce mě napadlo, jestli ho tam ve škole někdo nezneužívá. Jsou toho pořád plné noviny,“ přiznala a já si všimla jejích modrých kruhů pod očima. Bylo mi jí líto. Jakoby neměla už takhle starostí nad hlavu!
Ve škole ho šikanovali
„Matyáši, co se děje? Ale mluv pravdu! Máme o tebe s maminkou strach!“ udeřila jsem na něho zbytečně přísně. Rozplakal se. „Kluci mě bijou! Prý jsem socka a nosím laciné oblečení! A trapné boty! Včera jsem se musel prát, ale prohrál jsem.
Naučíš mě, babi, nějaké hmaty? Nebo kopy?“ zeptal se mě prosebně, ale já zavrtěla hlavou. Kdysi jsem byla dobrá v judu, ale to už je let! Přece nebudu učit vlastního vnuka se rvát! „Víš co, Matyášku, pozveme tvoji třídu na oslavu narozenin.
Třeba se skamarádíte!“ navrhnula jsem. Nemohla jsem uvěřit, že se něco tak ošklivého, děje už v první třídě. Oslava měla proběhnout ve slavnostním duchu. Nenechala jsem nic náhodě a poradila se s několika kamarádkami.
Dostavil se malý šéf
„Musíš koupit balónky! Pozvat klauna! Upéct muffiny, dorty jsou už aut!“ radily mi a mně začala jít hlava kolem. Netušila jsem, že uspořádat oslavu je v dnešní době tak složité!“ V den D bylo všechno vzorně připraveno. Pohoštění i zábava.
Netrpělivě jsem vyhlížela hosty a v duchu se modlila, aby těch capartů přišlo co nejvíc. Nechtěla jsem vidět vnoučka zklamaného! Nakonec se na mojí vyzdobené zahrádce sešlo patnáct dětí. Všechny vyšňořené a načesané, všechny s dárečkem.
Byla jsem štěstím bez sebe! „Matyášku, máš radost?“ ptala jsem se opatrně a odpovědí mi byl zářivý úsměv vnoučka. „Babi, přišel i Oliver!“ sděloval mi, aniž bych tušila, o koho se jedná. Byl to další spolužák.
Značkové oblečení a povýšené chování nenechaly nikoho na pochybách. Dostavil se kápo. Vůdce smečky! Velký šéf!
Zkazil nám oslavu
Oliver se bez pozdravu postavil doprostřed dvorku. Děti ztichly a čekaly, co řekne. Kluk se chvíli rozhlížel a mlčel. Potom jsem k svému údivu uslyšela: „Máme větší dům a lepší auto. Je to tu hnusný!“ Otočil se a byl pryč. Matyáš se rozbrečel.
Děti v tichosti snědly cukrovinky a čekaly, až je vyzvednou rodiče. Bylo po zábavě! „Babi, už mě konečně naučíš ty hmaty! Chtěl bych Oliverovi natlouct!“ prosil Matyáš a já měla chuť mu vyhovět. „Víš co?
Vymyslíme to jinak!“ Hned druhý den jsem vzala vnoučka do psího útulku. Vybrala jsem si tam nádherného pejska. Štěňátko Bernského salašnického psa. Pojmenovala jsem ho Kesík. Pro sebe, ale s úmyslem ho Matyášovi půjčovat. Před školu jsem pro něho šla s Kesíkem. Roztomilejší štěňátko zaručeně na celém světě nebylo!
Společně si hráli s Kesíkem
Seběhly se kolem nás děti. Spolužáci Matyáše. Všechny si chtěli Kesíka pohladit! „Jé, vy máte krásného pejska! Můžeme si k vám přijít hrát?“ ptaly se mě děti jedno přes druhé. Matyáš byl v sedmém nebi!
Už se s ním nikdo nepral, ani se mu neposmíval kvůli oblečení bez značek. V hodině kreslení dokonce děti mohly nakreslit svého domácího mazlíčka. Oliver nakreslil počítač. Doma žádné zvířátko mít nesměl, aby nebyl nepořádek.
Děti se mu kvůli tomu smály, ale Matyášovi ho bylo líto. Pozval ho k nám! Prý aby mohl pozorovat Kesíka a nakreslit ho. Stali se z nich nerozluční kamarádi!
Daniela B., 67 let, Žamberk
