Kdysi jsem prožila problematický vztah s tchyní. Bohužel jsem se z toho nepoučila a udělala jsem stejné chyby jako tenkrát ona.

Lidé by se měli chovat k druhým tak, jak si přejí, aby se druzí chovali k nim. V praktickém životě se tím ale moc neřídí. Přesvědčila jsem se o tom sama na sobě.

Změnila se až ve stáří

Měla jsem celkem hezké manželství už od začátku, jedna věc mi ho ale kazila. Můj vztah s tchyní byl velmi problematický, nikoliv však mojí vinou. Neměla mě ráda od první chvíle, kdy jsme se spatřily. Manžel stál ale vždy na mojí straně.

Myslel si, že čas to napraví, to se však nestalo. Nakonec jsme se museli odstěhovat, protože ty vztahy se opravdu zhoršily k nevydržení. Ke smíření došlo až později, kdy byla manželova matka stará a nemocná. Tehdy změnila své chování.

Já jsem si slíbila, že až můj syn Vojta přivede domů nějakou dívku, se kterou se bude chtít oženit, vezmu si chování své tchyně jako odstrašující příklad. Hezky se to plánuje, v realitě pak ale člověk na takové předsevzetí zapomene.

Zjistila jsem to, když mi Vojta představil Lucii. Nebyla mi vůbec sympatická a hned jsem vnímala, že je to oboustranné. Zatímco já jsem kdysi proti tchyni nebojovala, Lucie měla úplně jinou povahu.

Stejná chyba jako kdysi

Nezabránila jsem tomu, aby se Vojta a Lucie vzali. Ani jsem se o to nesnažila, respektovala jsem, koho si syn vybral. On dobře viděl, jaký mám k Lucii vztah. A znal také historii rodinného napětí mezi mnou a mou tchyní, tedy jeho babičkou, což mi připomínal.

Mě to ale nezklidnilo. Bohužel jsem se nedokázala ovládat. Přišly hádky, které byly stále dramatičtější. A Vojta stál samozřejmě na straně své ženy, tak jako tenkrát můj muž stál na mé straně.

Dopadlo to úplně stejně jako kdysi: mladí se nakonec odstěhovali na druhý konec republiky. Vídám tak vnučku jen na fotkách nebo videu, a jednou za rok přijede Tomáš se snachou na návštěvu. Já k nim jezdit nesmím. Vím, že to je moje chyba, mrzí mě to, ale nevím, jestli se to dá změnit…

Zuzana P. (58), Hodonín