Moje dětství je protkané zlými vzpomínkami. Rodiče nebyli zlí, ale moje starší sestra Zuzana mě odmalička asi nenáviděla. Dokázala mě deptat fyzicky i psychicky tak, aby o tom rodiče nevěděli.

Narodila jsem se, když bylo Zuzaně pět let. Když jsem pak začala chodit do školky, bylo jí osm, a tehdy nějak vznikla její nevraživost vůči mně. Dodnes ale netuším, kde se v ní najednou tolik zloby vzalo.

Rodiče si mysleli, že se jen tak škádlíme, že mi Zuzana jen nechce půjčovat hračky nebo mi jí sladkosti a podobně, ostatně jak to někdy mezi sourozenci bývá.

Považovali to za normální a tím to pro ně končilo. Zpočátku to tak také bylo, ale Zuzana postupně přitvrzovala. A rodiče už neviděli, co se děje, když nejsou doma.

Že mě zavírá do skříně, nutí mě pít vodu ze záchodu, kope do mě, plive do obličeje, rve mi vlasy, kroutí nosem tak, až mi tečou slzy, rozřezává moje panenky nebo se směje tomu, jak moc potřebuji na toaletu, zatímco ona je tam zamčená a čte si.

Říct o tom rodičům jsem se to neodvážila, protože mi vždycky s nenávistí řekla, že když něco z toho řeknu, zabije mě. Věřila jsem jí, a tak mi nezbylo než mlčet a zbytečně ji neprovokovat.

Krátké vysvobození

Vysvobození přišlo, až když mi bylo čtrnáct let. Tehdy sestra rodičům oznámila, že se stěhuje k příteli. Rodiče nakonec souhlasili a já si hrozně oddechla. V pokojíku jsem pak plakala úlevou.

Poté jsem začala studovat střední učiliště a přes týden jsem byla na internátu, daleko od domova, který byl pro mě plný tísnivých vzpomínek a bolesti, ale hlavně od sestry.

Bylo mi, jako bych se znovu narodila. Užívala jsem si kamarádství a šťastných chvil, jen když jsem jezdila domů na víkendy, bála jsem se, aby tam nebyla Zuzana. Ptala jsem se sama sebe, jestli vůbec tuší, co mi provedla, jak ničila mou dětskou duši.

Zuzana se ale domů nevrátila, i když se s původním přítelem rozešla, našla si jiného a bydlela zase s ním. Domů občas za rodiči chodila, ale naštěstí ve dnech, kdy já jsem byla pryč.

Nemohla jsem s ní mluvit

Dospěla jsem, ale jizvy na duši mi zůstaly. Rodiče během let nějak pochopili, že spolu nemáme dobrý vztah, ale pořád si mysleli, že to není nic vážného.

Po otcově smrti mě ale máma prosila, abych udělala k sestře první krok, že rodina jsou jediní lidé, které na světě člověk má.

Nedokázala jsem to udělat ani jí konečně říct, jak to všechno bylo. Prostě jsem o tom nemohla mluvit. Ale život šel dál, vdala jsem se a myslela si, že už mám všechno zlé za sebou. Jak jsem se mýlila! Po několika letech zemřela i matka, na rakovinu.

Když mi to oznámili, sesypala jsem se. Plakala jsem, že odešla, ale i proto že se nikdy nedozvěděla o tom, jak mi Zuzana ubližovala. Netušila, že při slovech dětství nebo hra mi naskakuje husí kůže.

Po pohřbu za mnou sestra přišla i s novým partnerem a položila mi otázku, na kterou jsem neuměla odpovědět.

Suše se zeptala, co bude s majetkem a naším bytem. Otočila jsem se a odešla pryč. Dědické řízení jsem přestála jen tak tak. Naštěstí vše zařídil notář. Zůstala jsem bydlet v bytě rodičů a měla jsem co dělat, abych všechno poplatila.

Asi za měsíc mi přišel od sestry dopis. Bez přečtení jsem ho roztrhala. Za pár dnů přišel další a já ho zase zničila. Nedokázala jsem ani číst její slova. Nenapadlo mě ale, že když j budu takhle ignorovat, vyvolá to v ní další vlnu zloby…

Začalo to zas

Nejdřív mi v noci pořád někdo volal a ve sluchátku se nic neozývalo. Bylo mi ale jasné, že je to ona. Zanedlouho jsem se dozvěděla, že mě v sousedství pomlouvá. Lidem vykládala, jak ona ztrátou matky trpí, jak je jí zle a že já, její sestra, ji odkopávám. Mojí kolegyni se svěřila, jak jsem ji prý trápila a ona všechno musela snášet.

Úplně to otočila! Dokonce tvrdila, že jsem si od ní půjčila hodně peněz a nevrátila je, a dokonce půjčku zapřela. Někteří jí to věřili, jiní pochybovali, ale všichni si o tom povídali.

Pak si vzala na mušku mého šéfa. Přišla za ním s pláčem, jestli by mě nemohl přesvědčit, abych jí vrátila půjčku. Věřil jí. Netrvalo dlouho a já byla dohodou propuštěna. Sestře se opravdu dařilo.

Přišla jsem o práci, o některé kamarády a známé a s manželem nám to začalo skřípat. Nutil mě, abych si se Zuzanou konečně všechno vyjasnila. Odmítla jsem, a on to nechápal. Takhle to šlo asi půl roku, a pak jsem se rozhodla pro radikální řešení. Manžel souhlasil, asi doufal, že se tím všechno zlepší.

Prodali jsme byt a odstěhovali se do blízkého města. Já si našla novou práci , manžel dál dojížděl do svého zaměstnání. Jenže naše manželství už bylo narušené. Po dvou letech si našel o deset let mladší milenku a rozvedl se se mnou.

Byla jsem zase na dně., mělo to ale jedinou výhodu – sestra asi byla spokojená, čeho dosáhla a zatím mě nechává na pokoji. Bojím se ale, že až se mi začne zase dařit, zase se objeví a všechno mi zničí.

Stanislava (48), Hradec Králové