Chvíle, kdy se loučíme se životem, může být pro druhé opravdu dramatická!
Kdysi jsem pracovala jako zdravotní sestra. Musela jsem toho nechat, bylo to na mě moc depresívní povolání. Pravidelně jsem se setkávala se smrtí. A na jedno takové setkání nikdy nezapomenu!
Stalo se to uprostřed noci
Na jednom pokoji jsme měli mladou ženu, která měla poslední stádium rakoviny. Hodně trpěla. Byla sama, takže za ní nikdo nechodil a nebyl ani nikdo, kdo by si jí na poslední dny vzal domů. Její stav se stále zhoršoval. Většinu času už ani nebyla při vědomí.
Den předtím, než zemřela, odvezli jinou pacientku, která s ní v pokoji byla. V ten pátek jsem měla noční službu. Uprostřed noci jsem zrovna chvíli odpočívala na sesterně a pila kávu, když za mnou přiběhla vyděšená kolegyně Marta.
Chtěla, ať se s ní jdu okamžitě na něco podívat. Vedla mě za ruku k pokoji na konci chodby, kde byla ona umírající pacientka. Dveře byla pootevřené a z pokoje zářilo prudké bílé světlo.
Poznaly jsme její tvář!
Společně s Martou jsme se odvážily jít dál, až ke dveřím. Otevřely jsme je ještě víc a málem vykřikly hrůzou. Nad postelí pacientky se v záři světla vznášela nějaká neurčitá postava. Postupně nabývala stále jasnější obrysy.
Viděli jsme, že tvář patří právě té mladé ženě, jejíž tělo už leželo na lůžku bez známek života. Ve chvíli, kdy postava ve světle, která musela být oddělenou duší, začala zoufale plakat, daly jsme se s Martou na útěk. Nikdo nám nechtěl věřit, co jsme viděly.
Po návratu k onomu pokoji tam už panoval klid, ticho a tlumené osvětlení. Podle záznamů na přístrojích pacientka zemřela právě v době, kdy jsme viděli ten přízrak. Týden po té události jsem dala výpověď a po pár dnech mě následovala i Marta.
Stejně jako ostatní lidé, ani já nevím, co přesně bude po smrti. Dnes ale věřím, že duše v okamžiku úmrtí odejde z těla a nějak pokračuje dál!
Renata V. (48), Praha
