Odcházela jsem z práce až pozdě večer. Cestou jsem potkávala lidi, kteří již dávno nebyli mezi živými.

Stalo se to přibližně před pěti lety. Byl pátek večer, začátek podzimu, ale protože jsme měli uzávěrku, musela jsem v práci zůstat přesčas.

Kolegové postupně opouštěli kancelář, jen já jsem stále seděla u počítače a kontrolovala tabulky s výpočty, které jsem musela ještě před odchodem poslat na účetní oddělení.

Když jsem se konečně zvedla od stolu, oblékla si kabát, pozhasínala světla a zamkla kancelář, bylo téměř půl osmé.

Známá tvář

Venku se už stmívalo. Bylo chladno a slabě mrholilo. Límec u kabátu jsem si vyhrnula až ke krku a zamířila k tramvajové zastávce. Zrovna jsem byla na přechodu, když jsem uviděla po silnici projíždět malé zelené autíčko.

Jak mě míjelo, řidič zpomalil, vyklonil se z okénka a přátelsky se na mě usmál. Jeho tvář mi byla odněkud povědomá, tak jsem mu zamávala a kývla na pozdrav.

Ohromující podoba

Přešla jsem silnici. Stále jsem přemýšlela, odkud toho muže znám. A pak mi najednou svitlo. Vždyť to je přece Miloš, vzpomněla jsem si, ale vzápětí mi došlo, že je to pitomost. Miloš, manželův bratranec, byl už dávno po smrti.

Před třemi lety zemřel na infarkt. Nejspíš to byl jen někdo, kdo se mu hodně podobal, napadlo mě. Zvláštní ale bylo, že měl ten muž to samé auto jako Miloš. A přece se na mě usmál. To znamenalo, že mě taky poznal.

Další setkání

Ušla jsem zamyšleně několik kroků, ale rozumné vysvětlení jsem nenašla. Zalezla jsem pod stříšku zastávky a čekala, až přijede tramvaj. A pak jsem na protější straně ulice zahlédla tetu Kateřinu, jak venčí svou fenku knírače Ester.

Když se na mě ohlédla a zamávala mi, automaticky jsem jí pozdrav oplatila. Vzápětí nato zmizela za nejbližším rohem. To je vážně divné, proletělo mi hlavou. Teta Kateřina to být nemohla. Loni totiž zemřela a její fenku Ester si pak k sobě vzal její syn Karel.

Že bych snad měla vidiny? Nebo je nějaký zvláštní den, kdy se mrtví vrací na tento svět?

Pátrala jsem

Příhody toho večera mi nedaly spát. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, oka jsem nezamhouřila. Manžel byl služebně pryč, a tak nebyl nikdo, komu bych se se svými zvláštními prožitky mohla svěřit.

Nakonec jsem vstala a posadila se v obýváku na pohovku. Ze skříňky jsem vytáhla desky, ve kterých uchovávám všechny důležité dokumenty. Po chvilce listování jsem objevila i úmrtní listy tety Kateřiny a manželova bratrance Miloše.

Vzpomínka na mrtvé

Do očí mě udeřilo datum úmrtí. Oba zemřeli ve stejný den, jen s rozdílem dvou let. Výročí jejich úmrtí připadalo právě na onen pátek. Možná mi svou „návštěvou“ chtěli dát najevo, abychom na ně nezapomněli.

Kdoví… Ale hned poté, co se manžel vrátil ze služební cesty, jsme vyrazili na hřbitov, abychom oběma na hrob položili květiny a zapálili za ně svíčku.

Marta B. (53), Praha