Pro kamarády a jejich známé jsem začala péct psí sušenky. Sama jsem je i rozvážela. Jenže jednou jsem si špatně poznamenala adresu a zazvonila na úplně cizí dveře.
Byla jsem na mateřské dovolené a jakožto matka samoživitelka jsem neměla hluboko do kapsy. Začala jsem se proto poohlížet po nějakém malém přivýdělku.
Pro svou malou dcerku Anežku jsem pekla různé mrkvové či banánové ovesné sušenky slazené medem a jinými přírodními sladidly, které jí moc chutnaly.
Olizoval se až za ušima
Jednou jsem je nechala na talířku na konferenčním stolku a šla jsem vyndat prádlo z pračky. Když jsem se vrátila, byly všechny do jedné pryč. Dcerka je sníst nemohla – ta spokojeně spala ve své postýlce.
Podívala jsem se směrem, kde má náš pes Duffy (jorkšírský teriér) pelíšek a měla jsem jasno. Drobky, které byly po celém pelíšku a některé dokonce i v Duffyho dlouhých vouscích ho z činu krádeže jasně usvědčovaly.
Dlouho jsem se na něj ale nezlobila. Když jsem viděla, jak si pomlaskává a spokojeně se oblizuje, musela jsem se začít smát. A pak přišel ten nápad: budu péct sušenky nejen pro malou, ale také pro Duffyho.
Hurá do pečení
Do díla jsem se pustila hned příští víkend. Nakoupila jsem potřebné suroviny, přečetla několik receptů na internetu pro inspiraci, a následně dala průchod své tvořivosti.
Při prvním pokusu jsem vsadila na klasiku – rozmixovala jsem vločky a smíchala je s moukou, máslem, trochou medu a mrkvovým pyré.
Hodinu nato se celým bytem nesla příjemně sladká medová vůně. Když sušenky vychladly, dala jsem jeden kousek koštnout Duffymu. Byl z nich nadšený.
Rozjel se mi kšeft
Asi týden nato mě přišla navštívit kamarádka Jana. Měla s sebou i svou fenečku špice Karamelku. Pověděla jsem jí o svém novém koníčku. Jana se toho hned chytla.
Poté, co Karamelka slupla několik sušenek, mě Jana poprosila, zda bych jí nemohla nějaké taky upéct.
„Jasně, proč ne,“ řekla jsem. To jsem ještě netušila, jaký „bič“ si tím na sebe pletu. Když jsem jí po pár dnech sušenky předávala, měla pro mě další objednávky. Prý se o tom zmínila, když byla u kadeřnice, a ženský hned, že by o sušenky měly taky zájem.
Práce se mi kupila, ale nestěžovala jsem si. Bavilo mě to a pár korunek jsem za to taky měla.
Zájemce na telefonu
A pak mi jednoho dne zazvonil telefon. Na druhém konci byl jakýsi pán a ptal se mě, jestli bych pro jeho voříška Cyrila taky něco neupekla. Řekla jsem mu, že s tím nemám problém, ale že to nebude dříve, jak za týden.
Nevadilo mu to. Tak jsem si zapsala jeho jméno a adresu. Příští středu jsem si zadala adresu do navigace a vyrazila jsem. Jelikož jsem autem často nejezdila, tak jsem se v ulicích centra moc nevyznala.
Řídila jsem se tedy pokyny „umělé ženy“ a za necelou půlhodinu jsem dorazila do cíle.
Šťastný omyl
Vzala jsem tašku a doběhla ke dveřím baráku. Zmáčkla jsem zvonek. „Dobrý den. Vezu vám psí sušenky,“ řekla jsem, když se z aparátu ozval hlas. „Cože?“ Dotyčný neměl tušení, o co jde. „Moment, jdu dolů.
“ Vzápětí se ukázalo, že se jedná o omyl. Shoda jmen, ale špatná adresa. „Omlouvám se,“ špitla jsem a otočila se k odchodu. „Počkejte,“ vykřikl muž. „Ty sušenky musí být vážně něco, když je o ně takový zájem.
Já mám taky psa. Neměla byste pár kousků navíc?“ Podívala jsem se na něj a usmála se. „To víte, že ano. Zaběhnu pro ně do auta.“ Franta mě pozval dál, prý ať to má Gregor z první ruky.
A zatímco si Gregor pochutnával na sušenkách, my s Frantou jsme se seznamovali při šálku kávy.
Renata B. (38), západní Čechy
