Starobylé předměty v sobě mohou ukrývat možnost nahlédnutí do jiného světa.

O prázdninách jsem u sebe na chatě měla na hlídání šestiletou vnučku. Terezka je hodně vnímavé a živé dítě, takže nebylo snadné ji uhlídat. Také vždy měla bujnou fantazii.

Proto jsem si nejprve myslela, že si vymýšlí, když začala mluvit o tajemném pánovi v zrcadle.

Vnučka mluvila věrohodně

Staré zrcadlo na chodbě patřilo k předmětům, které jsme s manželem postupně na chatu kupovali po různých starožitnictvích. Neměli jsme ho tu dlouho.

Věděla jsem, že Terezka má bujnou fantazii a tak jsem nejprve jejímu vyprávění o starém pánovi v černém obleku, kterého viděla, nevěnovala pozornost. Teprve když se to povídání opakovalo, dala jsem se s vnučkou do řeči.

Vypadalo to, že opravdu něco nebo někoho viděla. Říkala, že ten pán je z jiného světa. Popisovala ho celkem věrohodně a pak ho také nakreslila. Zeptala jsem se Terezky, jestli bych toho pána mohla také vidět nebo s ním mluvit.

Slíbila, že když ho zase uvidí, tak se ho zeptá. Začalo mě to opravdu zajímat, protože vnučka urputně trvala na tom, že pán v zrcadle existuje.

Děsivých třicet vteřin

Byly jsme s Terezkou domluvené, že mi dá znamení, až zase tajemného muže uvidí. Neměla volat „babi“, aby pána nevyplašila, tím znamením bylo, že třikrát zakašle. Nemusela jsem čekat dlouho. Následujícího dne se z chodby ozval domluvený signál.

Nenápadně jsem se přesunula ke dveřím. Málem jsem vykřikla, když jsem v zrcadle skutečně spatřila starého vrásčitého člověka v černém obleku, s kloboukem na hlavě. Vypadal jako ze starých časů. Mráz mi přeběhl po zádech poté, co se na mě muž podíval.

Trvalo to asi půl minuty. Potom se usmál, smekl klobouk, otočil se a obraz v zrcadle zmizel. Terezce jsem se v duchu omluvila, že jsem pochybovala o jejích slovech. Záhadné zrcadlo jsem raději odnesla na půdu, kde je dodnes.

Jsem si skoro jistá, že kdybych ho znovu pověsila na chodbu, opět tam toho tajemného muže uvidím!

Radka K. (58), Děčín