Věčně zamračený soused reagoval na můj krok překvapivě.

Dlouhá léta jsem v týdnu před Vánoci vzala ten největší hrnec, který mi dal ještě tatínek, a uvařila v něm obrovskou dávku rybí polévky. Dělala jsem to, i když jsem ovdověla a žila sama – pro případ, že by někdo náhodou zazvonil.

A také proto, aby dům, který byl na mě po manželově odchodu moc velký, alespoň na pár hodin znovu voněl životem. Před třemi roky byla polévka obzvlášť vydařená.

Byla hustá, zlatavá a voněla tak, že jsem se musela usmívat. Jenže když jsem ji nalévala do sklenic a mrazáku, něco se ve mně zlomilo. Hlas rozumu se ve mně ptal, proč to vlastně dělám.

Bála jsem se, že mě vyhodí

Na druhé straně naší tiché ulice stál dům pana Vávry. Ten muž byl o pár let mladší než já, ovdovělý a známý jako věčně zamračený a nevrlý člověk. Na pozdrav odpovídal jen zabručením, pokud vůbec.

Vždycky jsem ho vnímala jako někoho, kdo nestojí o společnost a postavil kolem sebe neproniknutelnou zeď. Možná to bylo kouzlem té uvařené polévky, ale dostala jsem bláznivý nápad.

Co kdybych svoji tradiční vánoční pochoutku zanesla právě jemu? Oblékla jsem si nejteplejší kabát, vzala sklenici s pořádnou porcí polévky, přikryla ji ubrouskem a vyrazila. Každý krok mi říkal, abych se otočila.

Myslela jsem si, že mě pan Vávra vyhodí. Zazvonila jsem. Dveře se po chvíli otevřely a on tam stál v šedém svetru a s rozcuchanými vlasy. Řekla jsem mu, s čím přicházím a nabídla ,mu svoji rybí polévku.

Ráno se stalo něco nečekaného

Nastalo ticho, takové hluboké a nepříjemné. Pan Vávra si mě prohlížel. Už jsem se chystala omluvit a rychle odejít, když se stalo něco nečekaného. Jeho výraz na vteřinu povolil.

Ta známá, hluboká vráska mezi obočím, kterou měl snad už od narození, se vyrovnala. Pomalu, s lehkým zaváháním, si ode mě vzal sklenici s polévkou. Poděkoval, trochu udiveně a zeptal se mě, proč ji nesu právě jemu.

Řekla jsem mu, že je vždy lepší jíst vánoční rybí polévku ve dvou, i když každý u sebe. Ještě jednou řekl „děkuji“ a zavřel dveře. Cítila jsem se, jako bych právě vyhrála malou, ale důležitou bitvu.

Když jsem druhý den vyšla na ulici, objevil se v protějším domě pan Vávra. Zavolal na mě. V ruce držel malý balíček a tvářil se úplně jinak než obvykle. Ne že by se přímo usmíval, ale ta maska nevrlosti byla pryč.

V balíčku byly čerstvé, ještě teplé rohlíčky. Pan Vávra mi pochválil polévku a prozradil mi, že ty rohlíčky peče každé Vánoce on, podle starého rodinného receptu. Od té doby, co mu předčasně zemřela žena, je ale peče už jen pro sebe.

Ledy definitivně roztály

V tu chvíli jsem pochopila. Pan Vávra nebyl mrzout. Byl jen osamělý a smutný. Ta polévka ode mě byla vlastně podanou rukou, takovou malou záchranou pro dvě opuštěné duše.

Začali jsme si spolu povídat – o našich ztrátách, kuchařských receptech, o hudbě. Ukázalo se, že soused odnaproti má i smysl pro humor. Od té doby mám nablízku člověka, který občas zaklepe, aby mi přinesl čerstvý chléb nebo mi s něčím pomohl.

A já vím, že můžu kdykoliv zaťukat u něho a přijít na kávu. A také už mám pro koho každý rok vařit tu rybí polévku – i když například v loňském roce jsme ji vařili spolu. Polévka, to je jen teplá voda a pár ingrediencí.

Já se ale přesvědčila, že když jsem ji darovala s otevřeným srdcem, tak to teplo z ní roztavilo i nejtvrdší led samoty. Člověk nikdy neví, co se skrývá pod zdánlivě nepřístupným výrazem lidí okolo nás.

Helena M. (59), Zlín