Byla jsem na houbách, když mě zastihl déšť. Ukryla jsem se v opuštěném domě. Nebyla jsem ale sama, kdo se tam před nečasem schovával.

Nebylo to prvně, co jsem vyrazila do lesa v takovém počasí. Houbařská vášeň je ale silnější než déšť, kroupy, vichřice. Okolí své chaloupky jsem znala dobře, nebála jsem se, že v lese zabloudím.

Procházela jsem se mezi stromy necelou hodinku, když se nebe zatáhlo ještě víc a zlověstně se blýsklo. Vybavila jsem si, že jen nedaleko od místa, kde právě jsem, je rozbořený, opuštěný dům. Taková samota, kdysi tam býval statek, ale lehl popelem.

Zbylo jen několik zdí a střecha, pod kterou se mohu před deštěm schovat. Přidala jsem do kroku, abych byla v suchu dříve, než se strhne strašlivá bouře. Však se už výhružně ozývala přímo nad mou hlavou.

Kdo tu je se mnou?

Jen jsem vběhla do rozvalin, začalo pršet. Posadila jsem se na částečně zborcené schodiště a začala si prohlížet svůj houbařský úlovek. Vtom jsem zaslechla šramot z nejtemnějšího kouta domu.

Něco tam je! Zvíře, nebo člověk? Proti mně se rozsvítily dva žhavé uhlíky a do ticha se ozvalo zavrčení. To bude pes! Velký! Pomyslela jsem si. Rychle jsem zaštrachala v košíku, kde jsem měla housku se salámem. Hodila jsem ji směrem k tomu zvuku.

Zvíře se přiblížilo. Nemohla jsem uvěřit svým očím – viděla jsem příšeru, která jako by vypadla ze staré, děsivé legendy, o níž mi říkala babička. Tělem se to podobalo více medvědovi, než psovi, ale ta hlava? Vypadala jako lebka a měla kozí rohy!

Legenda nelže

V duchu jsem si opakovala, že musím zachovat klid. Musím zůstat stát na nohou, neupadnout, to je jediná moje šance. Pomalu jsem couvala z rozvalin ven, i když lilo jako z konve, a doufala, že právě déšť odradí tu obludu před tím, aby mě pronásledovala.

Couvala jsem tak dlouho, dokud mi dům nezmizel v průtrži vody z očí. Pak jsem se otočila a běžela k domovu. Byla jsem ale šťastná jako blecha, když jsem za sebou zabouchla domovní dveře!

Lucie (62), Klatovy