Najít si práci, když vám právě bylo padesát, není jednoduché. Jenomže i když se to podaří, nemáte vyhráno. Ne všichni jsou hodní, občas se najde někdo, kdo vás chce bezdůvodně zničit. Dvacet let jsem pracovala na jednom místě.
O práci jsem přišla, když podnik změnil majitele. Myslela jsem si, že když mám zkušenosti, najdu práci celkem snadno. Jenže to byl omyl. Ukázalo se, že všude chtějí mladé. Po půl roce už jsem cítila paniku.
Byla jsem zvyklá pracovat, nechtěla jsem, aby mě musel živit manžel. Navíc naše dcera je matka samoživitelka, a tak jsme se jí snažili pomáhat. Jenže když jsem nepracovala, tak to dost dobře nešlo.
Lucie mě varovala
Místo ve velké firmě v sousedním městě mi dohodila kamarádka Lucie, která z podniku odcházela. „Nenabízela bych ti to, kdybych nevěděla, jak zoufale hledáš práci,“ začala nejistě, když mě pozvala na kávu. „Ta práce sama o sobě není špatná.
Léta jsi dělala sekretářku, tak to zvládneš levou zadní. Peníze jsou taky v pořádku. Ale s lidma je to tam děs. Hodně se tam špicluje a donáší, někteří se v intrikaření přímo vyžívají. Kdyby toho nebylo, zůstala bych tam. Dobře si rozmysli, jestli to vezmeš.
Ale říkala jsem si, že na chvilku, než najdeš něco jiného, bys to vydržet mohla.“ Neváhala jsem ani chvilku. Vlastně z celé té její promluvy jsem pořádně vzala na vědomí jen to, že budu mít práci. Samou vděčností jsem ji začala objímat.
Nástup na nové místo proběhl klidně. Nikdo z kolegů mi nepřipadal jako nebezpečný intrikán nebo psychopat. V duchu jsem si říkala, že Lucie možná přeháněla. Ona má takovou prudkou povahu, třeba se s někým pohádala, kdoví jak to bylo.
Ztratila jsem důležité papíry
Klid panoval asi měsíc. Pak jsem přišla v pondělí ráno do práce a nemohla jsem najít jednu složku, o které jsem byla přesvědčená, že jsem ji nechala v pátek na svém stole. Byla ve mně malá dušička.
Před obědem se u mého stolu zastavila Janička, jedna z mladších manažerek. „Nehledáte tohle?“ Zamávala mi před očima ztracenou složkou. „Našla jsem to u kopírky, měla byste si ty papíry lépe hlídat. “Tvářila se starostlivě a chápavě.
Byla jsem jí neskonale vděčná, chňapla jsem po složce a o polední pauze jsem jí koupila kytku. Za pár dní si mě zavolal šéf. Chtěl po mně nějaké podklady, které mi měla předat ke zpracování Janiččina kamarádka Lenka. Jenže já nic neměla.
Snažila jsem se vysvětlit, že jde o nedorozumění, když do kanceláře vplula Janička. „Ale paní Mílo, usmála se škádlivě, vždyť vám to Lenka dávala.
Byla jsem u toho, předevčírem po poradě. Dávala jste si ty desky na knihovnu u okna.“ Omluvila jsem se a z kanceláře vyšla hodně nejistě. Vůbec jsem si nepamatovala, že by mi Lenka něco dávala. U svého stolu jsem hned zamířila ke knihovně. Podklady ležely tam, kde Janička řekla.
Nechtěla jsem si stěžovat
Doma jsem si poplakala manželovi, že už jsem asi stará a blbnu. Jiné vysvětlení jsem neměla. Od toho dne jsem každý papírek hlídala jako oko v hlavě.
Jenže za pár týdnů zmizely nějaké smlouvy, které jsem měla zpracovat a nepochopitelně se objevily v archivu. Nebylo to samo sebou, dala bych ruku do ohně za to, že se ke mně vůbec nedostaly. Zvláštní bylo, že mi je měla předat Janička.
Když jsem se nad tím zamyslela, ve všech problémech, které jsem měla, nějak figurovala buď Janička nebo Lenka. Ale proč? Proč by mi tyhle dvě škodily? Byly výš než já, mladší, hezčí, lépe placené. Radila jsem se doma s mužem. „To je jasný.
Ty kačeny po tobě jdou. Nesmíš si to nechat líbit. Musíš si na ně stěžovat.“ Toho jsem se bála. Nedokázala bych nikoho udat, ani kdybych byla v právu.
„Jsi hloupá,“ vrtěl hlavou muž, „aspoň si s nimi promluv, ať vědí, že víš, odkud vítr fouká…“ Nejdřív jsem si chtěla promluvit s Janičkou. Ale ještě jsem jí ani pořádně nestačila vysvětlit, o co jde, když se mi začala smát. „Jste paranoidní.
Zjevně ve svém věku na tu práci nestačíte a snažíte se vinu svalovat na mě a na Lenku,“ zůstala jsem jako opařená. Tohle jsem tedy nečekala.
Ale když Janička odcházela, otočila se a podívala se na mě takovým zvláštním, poťouchlým způsobem. „A i kdyby to nakrásně byla pravda,“ prohodila medovým hláskem „co s tím jako chcete dělat?“ Nevěřila jsem svým uším. Manželovi jsem to ani neřekla. Bylo to jako zlý sen.
Problémy mělo víc zaměstnanců
Od toho dne vypuklo hotové peklo. Nebylo porady, na které by Janička nebo Lenka nevznesly nějakou připomínku nebo stížnost na moji adresu.
Ztrácely se mi věci, všechno jsem musela zamykat do stolu, jenže kvůli tomu jsem vypadala jako blázen. Mohla jsem odejít, jenže jsem potřebovala peníze. Nakonec jsem se z toho sesypala a skončila v nemocnici na kapačkách.
K mému překvapení se za mnou zastavili dva z kolegů. Po určitém váháními řekli, že vědí že mě ty dvě potvory šikanovaly. Prý nejsem první, berou to jako sport. Nevěděla jsem, co dál. Nakonec se toho chopil manžel.
Napsal řediteli firmy, obešel bývalé zaměstnance, kteří měli v minulosti stejnou zkušenost. Dostala jsem odškodné, Janičku a Lenku ovšem nikdo nepotrestal. Prý nad nimi drží ochrannou ruku někdo z vedení. Božena (57), Ostrava