Do nové práce jsem šla s obavami, že tam budu nejstarší a úplně mimo. Místo toho se cítím živější než kdy dřív a mám obrovskou chuť do života.

Přiznám se bez mučení, že jsem se první den v nové práci cítila trochu jako vetřelec. Ne proto, že by mě někdo odmítal, ale protože jsem si sama připadala, jako bych omylem zabloudila do světa, který už dávno nepatří mně.

Všude kolem mě mladé holky v teniskách, rychlé prsty na klávesnici, sluchátka na uších a řeč, které jsem občas sotva rozuměla. Já přišla s kabelkou, s poznámkovým blokem a potřebou všechno si zapisovat.

Bála jsem se, že nebudu stíhat

Dlouho jsem pracovala v prostředí, kde se nic moc neměnilo, kde lidé znali jeden druhého roky a kde jsem přesně věděla, co se ode mě čeká. Tahle změna přišla spíš z nutnosti než z odvahy, a možná právě proto jsem si tolik nevěřila.

Měla jsem pocit, že budu pomalá, že nebudu rozumět systémům, že budu pořád někoho zdržovat. Jenže první překvapení přišlo hned během pár dnů. Nikdo mě nesoudil. Naopak, když jsem něco nevěděla, někdo mi to trpělivě vysvětlil.

Najednou jsem poznala svou hodnotu

Postupně jsem si začala všímat, že to, co považuji za svou slabinu, je pro ně vlastně něco jiného. Když jsem se rozmluvila, poslouchali mě. Když jsem něco vysvětlovala, brali to vážně.

A když jsem jednou mezi řečí zmínila, že jsem kdysi organizovala menší akce, okamžitě mě zatáhli do plánování firemního večírku. Najednou jsem nebyla „ta starší“, ale někdo, kdo má zkušenosti, které se hodí. Začalo mě to bavit víc, než jsem čekala.

Nejen práce samotná, ale i ten kontakt s lidmi, kteří přemýšlí jinak, reagují rychleji, řeší věci bez zbytečných okolků. Naučila jsem se od nich spoustu nového, ale zároveň jsem zjistila, že i já jim mám co dát.

A možná poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem svým způsobem zkušená a důležitá.

Dnes už se těším, co nového na mě čeká

Změnila jsem i věci, které jsem dlouho odkládala. Přestala jsem řešit, co si kdo pomyslí, a dovolila jsem si být trochu odvážnější.

Koupila jsem si oblečení, na které bych si dřív netroufla, začala jsem chodit víc mezi lidi, a dokonce jsem si stáhla aplikaci, o které jsem ještě před rokem říkala, že je „pro mladé“. Smála jsem se sama sobě, ale zároveň jsem cítila, že mi to dělá dobře.

Dnes už do práce nechodím s pocitem, že tam nepatřím. Naopak se těším, co nového přijde, co se zase naučím a s kým si popovídám. A když si občas někdo ze srandy rýpne, že jsem tam „služebně nejstarší“, beru to s úsměvem. Protože vím, že věk není to, co rozhoduje.

Dagmar T., 60 let, Karviná