Duše mrtvých se prý vracejí na místa, kde dotyční přišli o život.

Loni v zimě jsem se vracela z návštěvy od sestry. Stala se mi nepříjemnost: ujel mi přípoj, motorový vlak. Volala jsem to manželovi, ale současně jsem odmítla jeho nabídku, že pro mě přijede autem.

Padal mrznoucí sníh, na silnicích se tvořila ledovka a já jsem s sebou měla knížku, která mi na nádraží zkrátila čekání.

Zpíval si smutnou písničku

Když konečně přijel motoráček, ani nevím, proč jsem nastoupila do druhého vagonu, který bývá často nevytopený. Byla jsem v něm sama, ale jen jednu stanici. Na osamělé zastávce, kde jsem to nečekala, přistoupil nějaký muž. Nebylo mu ani pořádně vidět do tváře.

Uvědomila jsem si, že jsem s ním ve vagonu sama a uvažovala o tom, že na příští zastávce asi raději přejdu do prvního vozu. Tím spíš, když jsem slyšela, jak si muž sám pro sebe pobrukuje nějakou smutnou písničku. Naštěstí si mě vůbec nevšímal.

Měla jsem ho za nějakého pobudu nebo blázna. Můj pohled na věc se ale rázně změnil, když si muž stoupl a já s hrůzou spatřila, že se nohama nedotýká země!

Zmizel v jediném okamžiku!

Začala jsem se opravdu bát. Daný úsek, kterým jsme projížděli, byl navíc dlouhý a do příští zastávky zbývalo ještě hodně času. Nevěděla jsem, jak si mám ten tajemný přízrak vysvětlit a jen jsem se modlila, abychom už zastavili.

Ve chvíli, kdy vlak začal brzdit, muž najednou zmizel. Prostě tam už nebyl. Na zastávce do vagonu nastoupil nějaký pár a také průvodčí. Ten si všiml, jak jsem bledá a vyděšená a ptal se, jestli mi není dobře.

Řekla jsem mu, co se mi stalo a ujišťovala ho, že si nevymýšlím. Dozvěděla jsem se, že kdysi dávno v úseku, kterým jsme projeli, skočil nějaký muž pod vlak a skoncoval tak se životem. Jsem přesvědčená, že v onu noc jsem viděla právě ducha tohoto nešťastníka!

Alena J.(51), Krnov