Za našimi zády se mohou skrývat děsivé věci, o kterých nevíme!

V době, kdy moje dcerka Eliška byla malá, pobývala jsem s ní doma často sama. Manžel trávil hodně času na služebních cestách. Když bylo Elišce pět let, prožily jsme obě týden, na který jsem dodnes nezapomněla.

Stála na místě a nechtěla dál

Eliška měla tehdy už dlouho svůj vlastní pokoj, aby se učila samostatnosti. Občas se stalo, že přišla za mnou do ložnice uprostřed noci, třeba když se jí něco špatného zdálo nebo se jí najednou stýskalo.

Jednou jsem odložila knížku, zhasla a pomalu zabírala, když jsem slyšela známé krůčky, jak míří chodbou ke mně. Pomyslela jsem si, že takhle časně v noci by si Eliška neměla zvykat chodit, aby tu pak zůstávala až do rána.

Krůčky se ale zastavily ve dveřích a dál se nic nedělo. Zvedla jsem hlavu a podívala se tam. Viděla jsem obrys dcerky, stojící na místě. Zavolala jsem na ni, ať jde ke mně.

Přišla, přitulila se a pak se zeptala, co to bylo za velké žluté svítící oči u mé postele. Došlo mi, že ve své dětské fantazii viděla asi nějakého bubáka a uklidnila jsem ji. Jenže další týden se stejná situace opakovala!

Dodnes nevím, co to bylo

Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Čím víc jsem se snažila Elišce vysvětlit, že se jí jen něco zdá, tím víc si trvala na svém. Poté, co své tvrzení zopakovala pátou noc, jsem udělala něco, co jsem měla udělat už předtím.

Jakmile se dcerka objevila ve dveřích ložnice, otočila jsem se za sebe. Ztuhla jsem hrůzou a nebyla schopná slova, jinak bych asi vykřikla a Elišku ještě víc vyděsila. Opravdu tam planuly takové oči, jaké popisovala. Upřeně se na mě dívaly.

Duchapřítomně jsem rozsvítila noční lampičku a oči zmizely. Několik nocí jsem pak spala s rozsvícenou lampičkou. Tenhle děsivý zážitek se už naštěstí nikdy nezopakoval. S Eliškou jsem se pak o něm úmyslně nebavila a ona ho nějak vytěsnila z paměti. Dnes, jako dospělá, si na něj už nevzpomíná.

Radka S. (45), Náchod