Ani tehdy, kdy se všechno jeví jako beznadějné, bychom neměli přestat doufat!  

Ta sobota tehdy začala úplně normálně. Byl už pokročilý podzim, manžel odjel s kamarádem na ryby a já jsem se chystala zajet na naši chatku v zahrádkářské kolonii za městem, abych jí zazimovala. Hodlala jsem tam strávit celý den a pořádně vše uklidit. Jela jsem tam na kole, auto měl s sebou můj muž.

Po hodině to přišlo!

Už při průjezdu kolem ostatních chatek mi bylo jasné, že tohle dopoledne budu v kolonii sama. Nijak mi to nevadilo, ani jsem se ničeho nebála.

Když jsem přijela k naší chatce, netušila jsem, že prožiji nejhorší chvíle svého života – a že mě zachrání nadpřirozené síly. Pustila jsem se s vervou do úklidu. Pracovala jsem usilovně a čas utíkal. Venku se zatím dalo do nepříjemného deště.

Asi po hodině to přišlo. Najednou se mi zatočila hlava a udělalo se mi mdlo. Zrovna jsem čistila podlahu. Zkusila jsem se postavit, ale nedokázala jsem se udržet na nohou. Jak jsem tápala, zachytila jsem se skříně.

To jsem asi neměla dělat, protože vzápětí jsem upadla na zem a skříň strhla na sebe. Aby toho nebylo málo, při pádu jsem se pořezala do ruky o plechovou hranu stolu. Nebyla to hluboká rána, ale dost krvácela. Na chvíli jsem úplně ztratila vědomí.

Pak jsem se probrala a zmocnila se mě panika. Pochopila jsem, že jsem se ocitla v beznadějné situaci!

Bála jsem se smrti

Rychle jsem si spočítala své možnosti. Ležela jsem na podlaze chatky v opuštěné zahrádkářské kolonii. Na sobě jsem měla skříň, se kterou jsem nedokázala při vší snaze pohnout.

Problémy by mi to dělalo i tehdy, kdybych nebyla oslabená předchozími mdlobami, natož teď, kdy jsem se cítila vyčerpaná. Z rány na ruce mi pomalu vytékala krev a nevypadalo to, že by se krvácení chtělo zastavit.

A jediná pomoc, kterou jsem si mohla přivolat, byl kdokoliv z mých blízkých – jenže mobilní telefon zůstal uložený v tašce, která byla mimo můj dosah. Dala jsem se do pláče, protože jsem pochopila, že mi hrozí opravdové nebezpečí a možná i smrt.

Není naděje, že by mě tady někdo mohl najít. Manžel mě začne postrádat, až když se večer vrátí z rybaření. A to už bude nejspíš pozdě. Chvíli jsem se pokoušela dostat se ze zajetí těžké skříně, ale nepohnula jsem s ní ani o kousek.

Nemohla jsem si ani nijak ošetřit ránu na ruce nebo se pokusit zastavit krvácení. Dala jsem se do pláče. Před očima se mi odvíjel celý můj dosavadní život, všech těch padesát sedm let.

Najednou jsem se hrozně bála, že už se nedožiju narození vnoučete, které dcera čekala za čtvrt roku. A nikdy už neuvidím syna, který studuje v zahraničí. V duchu jsem si představovala smutek všech na mém pohřbu.

Měl zlé tušení!

Začala jsem se tiše modlit za záchranu a prosit o pomoc. A stal se zázrak! Najednou se chatka rozzářila bílým světlem a já spatřila postavu, ve které jsem ihned rozpoznala anděla.

V uších mi zazněl konejšivý hlas, uklidňující mě, že všechno dobře dopadne a že pomoc už je na cestě. Nechápala jsem, jak by to bylo možné, ale té andělské bytosti jsem věřila. Během následující čtvrthodiny mě anděl stále uklidňoval.

Pak se rozrazily dveře chatky a v nich stál můj manžel. Rychle začal jednat. Zabral vší silou a podařilo se mu vysvobodit mě zpod skříně. Posadil mě na židli, odběhl do auta a vrátil se s lékárničkou. Vzápětí mi začal ošetřovat stále krvácející ránu.

Potom mě odvezl do nemocnice. Když jsem odcházela z chatky, podpíraná manželem, otočila jsem se. Anděl tam ještě byl, ale věděla jsem, že ho vidím jen já. Manžel mi po cestě řekl, že se ho zmocnilo zlé a nevysvětlitelné tušení a tak se za mnou rychle vypravil.

Dodnes to považuje za náhodu, já ale vím, že to byl můj strážný anděl, kdo mě v kritických chvílích nenechal zemřít – a jsem mu za to vděčná!

Radka B. , (58), Přerov