Je možné, že všechno, co se nám jednou stane, máme už předem někde napsáno?

Říká se, že když se člověk ocitne na pokraji smrti, promítne se mu v duchu celý jeho dosavadní život. Mně se ale stalo něco přesně opačného!

Nehoda na osamělém místě

Bylo to v létě před čtyřmi roky. Měla jsem volný víkend, jen pro sebe. Měla jsem před sebou volný víkend. Manžel se synem odjeli na týden do Norska na rybářskou výpravu. Dcera byla s přítelem u jeho rodičů na Slovensku.

Já jsem vždy ráda jezdila na kole po okolí, i delší trasy, takže jsem vyrazila v sobotu po obědě. Nevadily mi ani lesní nebo polní cesty. Jedna z nich mě zavedla na úzkou okresní silnici nedaleko bývalého lomu.

Ta byla plná zatáček, proto jsem jela dolů z kopce hodně opatrně, tím spíš, že se počasí zkazilo a vypadalo to, že se žene bouřka. Opatrný bohužel nebyl řidič, který najednou v jedné zatáčce vyrazil proti mně.

Jak byl rozjetý, pohyboval se na mojí straně vozovky. Spatřil mě na poslední chvíli a chtěl asi přejet do svého pruhu, ale přitom mě zadní částí vozidla srazil ze silnice. Letěla jsem i s kolem dolů z prudkého svahu a potom narazila hlavou na kámen. I když jsem měla přilbu, náraz byl tak prudký, že jsem ztratila vědomí.

Cítila jsem zoufalství!

Probral mě prudký déšť, který mi stékal po obličeji. Byla jsem zmatená a nevěděla, kde jsem a co tu dělám. Pak jsem si vzpomněla na tu nehodu. Pochopila jsem, že řidič zbaběle ujel a nechal mě tady. Možná si myslel, že jsem mrtvá. Zkusila jsem se pohnout.

Zjistila jsem, že kromě bolesti hlavy, do které jsem se hodně uhodila, nemůžu hýbat pravou rukou ani levou nohou. Vypadalo to, že jsou nejspíš zlomené. Marně jsem se snažila levou rukou nahmatat mobil. Měla jsem ho předtím v batůžku na zádech.

Ten se mi podařilo s vypětím sil sundat, ale mobil jsem bohužel našla rozbitý a k ničemu. Situace nevypadala dobře. Hustě pršelo, bylo mi zima a ležela jsem zraněná a v šoku na místě, kam se asi hned tak někdo nedostane.

Možnost přivolat pomoc momentálně neexistovala. Ze zoufalství jsem začala nahlas brečet, i když mi bylo jasné, že mě nikdo neuslyší.

Obrazy plynuly jeden za druhým

Pomalu se začalo stmívat. Déšť sice ustal, ale moje zoufalství se zvětšilo. Zkusila jsem se pohnout z místa, ale šílená bolest mi to nedovolila. Začala jsem si uvědomovat, že tady na tom odlehlém místě možná umřu.

Věděla jsem, že bez rychlého lékařského ošetření nemám šanci. Začala jsem znovu ztrácet vědomí. A právě v tu chvíli se mi začal odvíjet před očima život, jaký mě čeká v budoucnosti!

Nejprve jsem byla v nemocnici, potom se znovu viděla se svými blízkými, když se vrátili. Za nějaký čas jsem už byla doma, znovu chodila do práce a dcera nám oznámila, že s přítelem čeká dítě. Stala jsem se babičkou. Brzy poté si našel syn zajímavou práci.

Obrazy se mi míhaly v hlavě jeden za druhým. Myslela jsem si, že blouzním nebo že jsou to jen potlačená přání – z toho mě ale vyvedlo, když jsem v duchu spatřila manžela se zlomenou nohou z lyžování.

Pak jsem si řekla, že takový měl být nejspíš život, o jaký zrovna přicházím. A opět jsem omdlela.

Všechno se to vyplňuje!

Probrala jsem se, až když mě nakládali na nosítka. Jak jsem se později dozvěděla, toho bezohledného řidiče tížilo svědomí, takže anonymně oznámil, že viděl zraněnou ženu. Nikdo jiný to být nemohl. Zachránili mě včas na to, aby se vše obešlo bez následků.

V následujících dnech, týdnech a měsících jsem ale začala prožívat všechno, co jsem viděla v tom kritickém stavu. Došlo dokonce i na manželovu zlomenou nohu – i když jsem ho varovala a předpověděla mu jí.

Myslím si, že svoji budoucnost máme všichni už nějak předurčenou a v takových chvílích, jaké jsem prožila, se nám může plně odhalit.

Olga R., (47), Vysočina