Některé nadpřirozené bytosti potkáme jen v dramatických chvílích.
S manželem jsme měli jednu velkou společnou zálibu: houbaření. Jakmile začala houbařská sezóna, tak jsme pravidelně byli v českých lesích. Spoustu z nich jsem znala skoro nazpaměť, nebo jsem si to alespoň myslela.
Později jsme zdědili po jedné tetě chalupu, která se nacházela dost mimo civilizaci. Pro mě byl pobyt tam vždycky vítanou změnou od ruchu velkoměsta. Nebyla tam dokonce ani elektřina, vařilo se na starých kamnech a vodu jsme čerpali ze studny.
Na začátku bylo porouchané auto
Chalupa měla samozřejmě i své nevýhody, hlavně vzdálenost od nejbližší vesnice. Dojít tam obnášelo půlhodinovou procházku. Bylo asi jen otázkou času, kdy se stane něco nepříjemného a ta hlavní nevýhoda se ukáže.
Dodnes na tu dramatickou příhodu vzpomínám, hlavně kvůli okolnostem, které ji doprovázely.
Všechno to začalo tím, že se nám cestou na chalupu rozbilo auto. Jeden známý pro nás přijel a s jeho pomocí jsme odtáhli vůz do opravny. Nechtěli jsme ale přijít o pobyt na chatě a tak nás onen známý ještě odvezl i tam. Domluvili jsme se, že nás vyzvedne v neděli večer.
Museli jsme doufat, že to tak opravdu bude, protože na chalupě nebyl signál pro mobilní telefony. Tentokrát jsme se tedy bez auta cítili ještě více vzdálení od civilizace, než kdy jindy. Nevadilo nám to, brali jsme to jako malé dobrodružství. Stalo se z toho ale velké drama.
Vyrazili jsme jako obvykle do lesa na houby, abychom si mohli udělat smaženici. Při návratu do chalupy ale manžel ošklivě upadl. Ukázalo se, že má podvrtnutý kotník. Další chůze nebyl schopen ani se sebezapřením. Bylo evidentní, že do neděle večer budeme muset zůstat v chalupě.
V opravdovém nebezpečí
Další komplikace přišla s plánovanou smaženicí. Tu jsem jedla jen já sama, manžel vzhledem ke svému zranění neměl chuť. Bohužel se nám do košíku tentokrát přimotala jedovatá houba. Nejprve jsem následky nepozorovala, pak se mi ale udělalo hodně špatně.
Manžel pak objevil mezi odřezky houbu, která to způsobila. Situace začala být kritická. Potřebovala jsem rychlé lékařské ošetření, ale nebylo jak si ho přivolat. A do vesnice by manžel se svojí zraněnou nohou nedošel.
O tom, že bych se tam snad vydala já, se nedalo vůbec mluvit. Pokud bychom bývali měli auto, bylo by vše snadno řešitelné. Jenže to se nacházelo v opravně…
Podivná lesní bytost
Byli jsme oba zoufalí, dokonce natolik, že manžel začal venku volat nahlas o pomoc. Najednou z lesa vyšla podivná mladá žena. Vypadala jako nějaká víla. Já jsem to skoro nevnímala a myslela jsem si, že se mi to zdá.
Žena podala mému muži hrst bylinek a naznačila, aby z nich udělal čaj – pak ukázala na mě.
Všechno se seběhlo hrozně rychle. Po chvilce už byla ta divná bytost pryč. Manžel na nic nečekal a rychle dal na kamna vařit vodu. Za čtvrt hodiny jsem už pila odvar z bylinek. Působil nečekaně zázračně. Ještě dříve, než jsem ho dopila, cítila jsem, jak se mi do těla vrací energie.
Za hodinu jsem byla dokonce schopná dojít do vesnice a zavolat známému, aby pro nás přijel už nyní. Ani já, ani můj muž dodnes nevíme, koho jsme to v té kritické situaci viděli.
Pokud se mě ale kdokoliv zeptá, zda věřím na dobré lesní víly, odpovím mu, že stoprocentně ano!
Ivana L., (55), České Budějovice
