Byl to můj oblíbený podnik. Měla jsem tam svůj stůl, kde jsem občas pracovala. Jednou jsem se tak zabrala do práce, že jsem zůstala přes půlnoc…
S pražskou kavárnou Fantazií mám své zajímavé nevšední zkušenosti. Mívala jsem v ní své oblíbené místo na psaní. V podstatě nejinspirativnější v širokém okolí. Když mi došla fantazie a představivost, stačilo přijít, usednout ke svému stolu a nápad přišel sám.
Občas jsem mívala téměř pocit, jako by mě někdo neviditelný diktoval text do počítače… Chtěla jsem ukončit hádku Jednou jsem takto psala ve Fantazii do rána, v přední místnosti bylo veselo, společnost se bavila, zatímco já zůstala sama v té zadní u svého stolu.
Za mnou už byla jen zeď a vchod na toalety. Kolem jedné hodiny ráno se společnost částečně rozpadla a vytratila, a ti, co zbyli, se odmlčeli. Na chvíli zavládl klid a ticho. Přestala hrát hudba, která provázela celý večer.
Jak jsem byla zabraná do psaní, zaslechla jsem za zády zcela zřetelný šepot. Nevěnovala jsem mu nejprve pozornost, říkala jsem si, že jsem v zápalu psaní nepostřehla, jak kolem mě někdo prošel na toalety. Šepot nepřestával, ale naopak zesílil.
Zdálo se mi, že se za mnou lidé hádají, a protože mě to rušilo, vstala jsem, že jejich diskusi přeruším svým příchodem.
Nakukoval mi přes rameno
Za závěsem však nebyl nikdo, na dámských toaletách také ne, a tak jsem drze nahlédla na pánské, ale ty byly také prázdné. Ještě zbýval závěs, za kterým se nacházel sklad. Nahlédla jsem i tam, ale po nikom nebylo ani vidu ani slechu.
Asi jsem se přeslechla, usedla jsem zpět k notebooku, ale jen co jsem se ponořila do psaní, začalo to zase. Pootočila jsem hlavu.
Koutkem oka se mi zdálo, že vidím, jak se za závěsem míhají stíny, a nakonec se pohnul i závěs, jako by se jím protáhl někdo neviditelný. Šepot konečně ustal. Otočila jsem se zpátky k počítači, ale nenapsala už ani větu.
Po několika ťuknutích se mě zmocnil nepříjemný pocit, že se mi někdo dívá přes rameno. Chtěla jsem psát dál, ale notebook nereagoval. V tu chvíli se prostě kousl.
Tak to trvalo několik vteřin, poté jsem cítila proud vzduchu, který se pohnul k venkovním dveřím, jako by kolem mě někdo prošel. Vzápětí se dveře kavárny samy otevřely. Kdosi odcházel…
Řádili i v půjčovně
V těsné blízkosti této kavárny bývala vidopůjčovna. Byla otevřená do půlnoci a brigádnice se v ní měnily téměř po týdnu. Žádná nevydržela. Jednou jsem vracela kazety na poslední chvíli, a tehdy jsem pochopila proč. Prázdné obaly vyskakovaly z regálů jako živé.
Nějaký duch vtipálek, říkala jsem si. Má očividně radost z toho, že děsí lidi. Já byla ale zvyklá, tak jsem klidně obaly zvedala a řadila zpátky. Duch si nejspíš myslel, že jsem ignorant, a byl ještě aktivnější.
Padající obaly přilákaly slečnu, co tam momentálně pracovala. Naštěstí viděla na vlastní oči, že obaly vyskočily samy na opačné straně, než jsem stála. „Máte tu ducha!“ zasmála jsem se.
Slečna to ale nevzala jako žert, naopak se na mě přilepila, nenechala mě odejít, musela jsem počkat, až se sbalí, a do půjčovny už nikdy nepřišla.
Blanka Č. (59), Praha 4.
