V době, kdy jsem čekala svou první dceru, onemocněl můj otec velmi vážnou nemocí. Lékaři mu nedávali mnoho času, on ale počkal, aby si ji mohl poprvé a zároveň také naposledy pochovat.

S tátou jsme byli velmi blízcí. Mohla za to nepochybně i skutečnost, že mě vychovával sám. Máma, jestli jí tak vůbec můžu říkat, nás opustila, když mi byly dva roky. Táta obětoval svůj osobní život tomu mému. Věnoval mi tak to nejcennější, všechen svůj čas.

Doufala jsem, že mu jednou budu moc všechnu jeho lásku a oddanost oplatit. To jsem ale ještě netušila, že právě čas bude naší největší překážkou.

Odletěla jsem za oceán

Ještě když jsem byla na vysoké, přišla nabídka snů. Roční stáž v Americe. Bylo to neuvěřitelné! Radost, kterou jsem měla ale záhy vystřídal smutek. Nemohla jsem odjet a nechat tu tátu samotného. Táta o tom, ale nechtěl ani slyšet a trval na tom, že musím jet.

Nakonec jsem tedy stáž přijala. Rok se však přehoupl jako voda a já měla možnost zůstat v Americe. Rozhodování bylo těžké, protože jsem se tam během té doby zamilovala. Táta mi úspěch přál a chtěl, abych zůstala. Psali jsme si, občas i volali.

Dvakrát do roka jsem pak za tátou vždy přiletěla. A jak tak plynul čas, v Americe jsem se vdala a záhy otěhotněla. Tatínek ale také nezahálel. Co jsem byla pryč, našel si přítelkyni. Byla jsem ráda, že nebyl opuštěný.

Svěřil se mi o nemoci

Nikdy jsem s tátou před sebou neměli žádná tajemství. O to víc mě mrzelo, když mi s velkým zpožděním oznámil, že je vážně nemocný. Trpěl rakovinou slinivky. Lékaři mu nedávali moc času, měl pár měsíců. Byla jsem zdrcená, o to víc, že i já měla tajemství.

Čekala jsem totiž dítě a chtěla to tátovi oznámit po příletu domů. Jakmile jsem se dozvěděla o jeho nemoci, chtěla jsem za ním okamžitě letět. Mé těhotenství však bylo rizikové a doktor mi let zakázal. Mohla bych o miminko prý přijít.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Táta mě ale ujišťoval, že na nás počká, že prý uzavřel dohodu se smrtí. Slíbil mi, že neodejde, dokud si svou vnučku nepochová.

Zemřel hned druhý den

Dceři byly dva měsíce, když jsme letěli konečně za tátou. Byl pohublý, plešatý a bledý. Jakmile nás ale uvidět, okamžitě ožil a usmíval se. Bez čekání jsem mu vložila dceru do náruče a řekla mu, že to je Anna, jeho první vnučka. Byl šťastný.

Miloval ji od prvního okamžiku a celý večer ji nedal z rukou. Když jsem ho v noci ukládala, poděkoval mi a řekl, že teď už může odejít. Ráno už se nevzbudil. Zemřel v noci ve spánku.

Lucie H. (47), Liberec