Snila jsem o šťastné rodině,dětech, muži, s kterým v klidu zestárnu. Nic z toho se nestalo a moje zklamání z lidí mě ničí.
Alena je moje kamarádka z dětství. Neviděly jsme se kolik let. Kdysi, v mládí jsme se hodně scházely. Snažila se mě podporovat ve zlých časech. Tohle si pořád připomínám, když se na ní koukám, jak se pohybuje po mém bytě.
A hned se mi do vzpomínek vloudí myšlenka. Co tady vlastně dělá, snad se nechce ke mně nastěhovat. Teď, když jí zemřel manžel se rozjela za mnou. Proč? Už zase mě zaplavil ten hrozný pocit nedůvěry, strach, že mě zase někdo podrazí, okrade. Už se toho děsného pocitu nikdy nezbavím.
První rána
Vše odstartovala nemilosrdná pravda. S manželem jsme se brali z lásky a těšili se na společnou rodinu. Deset let jsme se marně snažili o miminko. Pak přišel konečný verdikt lékařů. Děti mít prostě nemohu. Zklamání to bylo obrovské.
Věřila jsem ale, že to s manželem společnými silami zvládneme. A tajně doufala, že bude také pro adopci.
Odešel jinam
Jenže on místo toho odešel k jiné ženě. Brzy si s ní pořídil krásného chlapečka a se mnou se rozvedl. Brala jsem to jako velikou zradu, podraz. Jak mi to mohl udělat?
Cítila jsem tehdy hroznou křivdu a vůbec jsem si nepřipouštěla možnost, že by mohl mít také právo volby. On přece děti mít mohl. Jenže já jsem „zakysla“ vůči němu a vůči všem. Ale ještě jsem to úplně nevzdávala.
Jakub potřeboval pomoc
Jako rozvedená jsem neměla s adopcí šanci. Při své práci jsem ale potkala Jakuba. Šestnáctiletého kluka z děcáku. Bylo mi ho líto, vyřídila jsem si papíry a na víkendy jsem si ho brala občas domů, abych mu ukázala, jak to v životě funguje.
Ráda jsem mu uvařila jeho oblíbená jídla. Vzala ho do kina, divadla i na výstavu fotografií. Chtěla jsem, aby pocítil teplo domova. Jednou v neděli ráno Jakub tiše, bez rozloučení odešel. Při odchodu si vzal všechny mé šperky, peníze a jednu starožitnou sošku.
To byla pro mě obrovská rána. Když ho policie našla, byl úplně zdrogovaný a mé věci už u sebe dávno neměl.
Jeden podraz za druhým
Od té doby jako bych přitahovala lidi, kteří mě budou chtít nějakým způsobem podrazit. Začala jsem prostě vidět zradu všude kolem sebe a přestala jsem lidem důvěřovat. Sama jsem si uvědomovala, že to poněkud přeháním a zkusila jsem vyhledat odbornou pomoc.
Ale získat zpět důvěru v lidi je běh na velmi dlouhou trať. Potvrdila mi to i moje psycholožka. Chci se o to pokusit. Asi bych měla umožnit své dlouholeté kamarádce, aby se u mě ze svého žalu po odchodu manžela trochu vzpamatovala.
Jenže mám zase strach, že někomu otevřu své srdce. A on mě zradí.
Soňa U. (65), Znojmo