Ten člověk ve mně vzbuzoval nedůvěru. Vypadal jako bezdomovec. Byl to ale člověk velmi zámožný a vzdělaný. Nebydlela u nás ve vchodu dlouho, po nějakém čase jsme se spřátelily a já zjistila, jak je Miluška moc hodná a citlivá.

V životě měla ale smůlu. I přes velmi těžké podmínky v dětství se jí podařilo udělat maturitu a hned po škole se vdala. Jenže její Ota nebyl ideální. Když se jim narodil chlapeček, vypadal jako skvělý táta.Ale potom, co přišla na svět holčička, změnil názor.

Na rodinu byl prý moc mladý a chtěl si užívat života. Peníze na děti posílal liknavě. I když na tom nebyla nejlépe, snažila se Miluška pomáhat všude tam, kde bylo zapotřebí.O lidech na sídlišti toho věděla mnohem víc, než já, která tam žila třicet let.

Díky své milé a výřečné povaze se seznámila i s panem Jelínkem. Neměl trvalé bydliště, od jedné paní si pronajímal v zahrádkářské kolonii chatku.Pan Jelínek neměl žádné příbuzné.

Celý život pracovně cestoval.

Po sedmdesátce se usadil u nás. Stejně jako Milušku ho všichni měli rádi. I když někteří, jako já, ho považovali za bezdomovce. A bylo ještě hůř! Bylo to koncem října.Miluška už nějaký čas vypadala posmutněle. Očividně ji něco trápilo.

A pak jsem ji přistihla, jak pláče nad dopisem u schránky. „Miluško, co se stalo?“ Utřela si oči a statečně se usmála. „Budeme se muset vystěhovat.Chvilku můžeme být na ubytovně, a pak se uvidí.

Ota má nějaké problémy, neposílá peníze a já dlužím už třetí nájem.“ Poté jsem jí neviděla dva týdny. Když jsme se konečně potkaly, šla s dětmi a nesla velkou krabici.„Kam máte namířeno?“ zeptala jsem se. „Jdeme za dědou Jelínkem.

Neseme mu dort k narozeninám,“ odpověděla mi holčička. Zarazila jsem se. „Miluško, vy jste na tom tak, a ještě někomu pečeš dort?“,Miluška se ale usmála „Pro jeden dort nezchudneme.A dědovi Jelínkovi nikdo jiný neupeče…“.

S tím se rozloučila a pomalu s dětmi odcházela. Bylo mi jí líto, ale říkala jsem si, že si za to tak trochu může sama tou svou naivní dobrotou.

Zasloužila si odměnu

Druhý den jsem se dozvěděla, že návštěva u starého pána proběhla dramaticky.Když k němu Miluška dorazila, ležel a bylo mu zle. Zavolala záchranku. Vzala jsem nějaké cukrovinky, a zazvonila Milušce u dveří.

Když jsme si sedly ke stolu, opatrně jsem se zeptala, kdy se budou stěhovat na ubytovnu.K mému velkému překvapení odpověděla, že nikdy. 
Ten den, kdy panu Jelínkovi nesla s dětmi dort, mu zachránila život.

A ukázalo se, že na tom nikdy nebyl tento pán tak špatně, jak se tvářil. Za léta práce v zahraničí dal dohromady slušný majetek, ale nedokázal žít v bytě obyčejný život.A taky nevěřil lidem. Hrál si na bezdomovce, aby nikdo netušil, že je bohatý.

Miluška si ho získala a navíc si uvědomil, že na stará kolena není dobré být sám. Po návratu z nemocnice koupil domek, kde žil s Miluškou a jejími dětmi osm let.Když pan Jelínek umřel, Miluška domek zdědila.

Jednou mě pozvala na návštěvu a pan Jelínek už rozhodně nevypadal jako bezdomovec. Byl to milý dědeček jejích dětí. A já si uvědomila, že není dobré dělat si názor podle toho, jak člověk vypadá.

Regina (63), Vysočina   .