Mohou malé děti nahlédnout do tajemných světů?  

Letos na jaře se mi stala děsivá příhoda, po které stále občas mívám neklidné spaní nebo záchvaty úzkosti. Nejhorší bylo, že iniciátorem i svědkem všeho byl můj čtyřletý vnouček Adámek.

Říkal, že viděl strašidlo

Poté, co se dcera Monika rozvedla, musela se začít daleko víc ohánět, aby sebe a vnuka uživila. Já jsem se jí snažila pomáhat, jak se dalo – nejvíc tím, že jsem Adámka hlídala, když to Monika potřebovala. Občas u mě vnouček přespával.

Bylo tomu tak i v onen dubnový víkend. Celý den i večer probíhaly klidně. Adámka jsem uložila ke spánku a sama jsem si ještě dlouho do noci četla. Pak jsem rovněž usnula. Probudila jsem se do tmy a vnímala, jak mě někdo tahá za ruku. Byl to vnouček.

Uplakaným hlasem mi říkal, že viděl strašidlo. Rychle jsem se vzpamatovala a Adámka uklidňovala, že se mu něco ošklivého zdálo. Nechtěl se vrátit do pokojíku, kde vždycky přespával a já mu samozřejmě dovolila, že může spát u mě v posteli.

Po odjezdu přišel šok!

Vnouček usnul, já po chvíli také, ale netrvalo to dlouho. Adámek mě znovu probudil. Plakal a ukazoval na stěnu před námi, že tam vidí bubáka se žlutýma svítícíma očima a velkými drápy. Tentokrát trvalo delší dobu, než se mi ho podařilo ukonejšit.

Adámek stále ukazoval stejným směrem a mně dalo velkou práci přesvědčit ho, že bubáci neexistují. Nakonec mi usnul v náručí. Ráno už vnouček o ničem nevěděl a odpoledne jsem ho předala dceři. Zeptala jsem se Moniky, jestli někdy Adámek nemá nějaké noční můry.

Dcera o ničem nevěděla. Já jsem ale ještě téhož dne zažila šok: když jsem se blíže podívala na stěnu, kde vnouček viděl onu domnělou příšeru, spatřila jsem, že jsou tam podivné škrábance. Jako by tam opravdu nějaké strašidlo zanechalo svoji stopu!

Na to místo jsem pak raději pověsila obraz, ale musím přiznat, že od té doby se občas v noci probudím s pocitem nejasné úzkosti!

Dana S. (57), Jihlava