Když sestra vážně onemocněla, chodila jsem za ní do nemocnice. Jednoho dne mi stiskla ruku a prozradila, co naši rodinu čeká.
Pocházím z početné rodiny. Mám tři starší sestry a jednoho mladšího bratra. Každý z nás už má svoji rodinu, takže je nás vždycky všude plno. Když plánujeme rodinnou oslavu, máme co dělat, abychom našli prostor, kam se všichni vejdeme.
Já se svým manželem Mirkem máme dvě děti, moje sestry Anna, Vendula a Martina vychovávají také každá po dvou letech a bratr má se svou ženou malého synka. A to ani nemluvím a několika bratrancích a sestřenkách.
Byly jsme si velmi blízké
V naší rodině vždycky panovaly velmi dobré vztahy. Kdo mohl, pomáhal tomu druhému. Rodiče už mají svůj věk, ale stále se těší dobrému zdraví. Tím, že je nás tolik, tak se u nich můžeme střídat a pomáhat jim.
Většinou jsme se ale domluvily s mou nejstarší sestrou Annou a jely jsme k našim společně. Netuším, čím to je, ale právě Anna mi z mých sourozenců byla vždycky nejbližší.
Nechci tím ale říct, že bych ostatní neměla ráda. To v žádném případě. Jen s Annou nás pojí asi nejtěsnější pouto. Možná i proto jsem jednoho dne poznala, že je s ní něco v nepořádku.
Její dny byly sečtené
Přiznala mi, že jí poslední týdny není dobře a tlačí ji žaludek. Slíbila, že půjde k doktorovi. Čekala bych žaludeční kameny nebo něco takového, Anna mi však po výsledcích vyšetření řekla, že má rakovinu slinivky. Byl to absolutní šok!
Sestra je ale velká bojovnice. Věřila jsem, že nemoc porazí. Jenže na ni nestačila. Rakovina ji sžírala už dlouhé roky.
Z posledních sil ke mně promluvila
Den ode dne bylo jasnější, že to se sestrou nedopadne dobře. Začala trpět velkými bolestmi. Musela být dlouhodobě hospitalizována. Sestra už jen ležela, nechávala si píchat léky proti bolesti a čekala na smrt. V den jejích narozenin jsem ji držela pevně za ruku.
Už to byl týden, co naposledy promluvila. Jak jsem jí svírala dlaň, zdálo se, že mi chce něco naznačit. Najednou tiše promluvila. „Jsem už v jiném světě. Odsud vidím, co se stane. Do rodiny přibude další člen.“ Já jsem se jen usmála a dál jsem ji pevně držela. Ona však pokračovala.
„Vidím ale i to, že mě někdo bude následovat.“ Tekly mi slzy po tvářích. „Mám tě moc ráda, sestřičko. Dávej na nás seshora pozor,“ pošeptala jsem jí a ona znovu zopakovala svou mantru. Když jsme se pustily, Anna nás navždy opustila.
Radost a bolest
I když jsem věděla, že Anna zemře, její odchod jsem nesla velmi těžce. Po pohřbu panovala v rodině ponurá nálada. Veselo začalo být až po třech měsících, kdy nám dcera oznámila, že je těhotná. Konečně jsem se mohla zase z něčeho radovat.
Vlilo nám to krev do žil. Ale ne na dlouho. Za dalších pár měsíců nám zemřel bratranec. Smetl ho opilý řidič na přechodu. V ten okamžik jsem si vzpomněla, co říkala Anna, než zemřela. Nemýlila se. A já se jí musela v duchu omluvit, že jsem si myslela, že jen blouzní.
Kateřina D. (53), Praha
