Historie naší rodiny je zamotaná. Přebrat bráchovi holku, to se přece nedělá. A když už se to náhodou stane, dopadá to všelijak.
Máme divnou rodinnou historii, skoro by se dalo říct až praštěnou. Máma se ze všeho nejdřív zamilovala do strejdy Bohumila, což byl, ale to vím jen z fotografií, vysoký, štíhlý chlap, krasavec. Seznámili se na vesnické tancovačce.
Chodili spolu nějaký čas, tancovačka střídala tancovačku, oba tančili jako bozi, a na jedné takové venkovské zábavě se neplánovaně objevil brácha strejdy Bohumila, můj budoucí táta. Jak se s mámou uviděli, byli oba ztracení.
Jiskřilo to tak, že vypadly pojistky, jak táta vždycky přísahal, když tu historku vyprávěl. Oba zamilovaní však neměli cestičku k lásce vydlážděnou, neboť máma byla přece děvče strejdy Bohumila. To nemělo řešení.
Nikdo z nich se to Bohumilovi, který byl do mámy blázen, byla modrooká blondýnka, neodvážil říct. A tak ho podváděli a mlčeli. Vybrali si to nejpohodlnější řešení, a taky to nejhorší.
Složité vztahy
Když se to strejda dozvěděl, řval tak, že padalo listí ze stromů a tašky ze střech. Balil si kufry s úmyslem nikdy se nevrátit, takže celá jeho rodina mámu nenáviděla a nejraději by ji uškrtila.
Strejda zmizel a láska mých budoucích rodičů se stala veřejnou záležitostí. Pak se vše ještě trošku víc zkomplikovalo, protože máma byla těhotná a nevědělo se tak docela přesně, kdo bude šťastným tatínkem.
Strejda Bohumil se kvůli tomu dokonce na pár dnů vrátil, strašně se s tátou poprali, prokleli se a strejda zase zmizel. Nakonec se máma přiznala, že jsem tátova, nikoli strejdova.
I tak byly rodinné vztahy složité, protože se nevědělo, kde je strejda Bohumil, a babička s dědou nemluvili s mámou. Nemluvili ani s tátou, ale to je záhy přešlo, neboť to byl přece jen jejich syn, jediný, který jim zbyl.
Vždyť říkám, že jsme divná, skoro až praštěná rodina. Se mnou naštěstí mluvili, uznali, že za to nemůžu.
Dobrodruh
Táta umřel, aniž se se strejdou Bohumilem usmířil. Bratři se od památné rvačky už nikdy neviděli, nevyměnili si ani pohled, nezavolali si. To bylo smutné a nesmyslné. Jaké bylo naše překvapení, když se objevil strejda Bohumil.
Přišel, teprve když táta opustil tento svět. „Tys tátovi asi nikdy neodpustil, viď?“ zeptala jsem se. Zasmál se: „Ale kdež. Já jsem se stejně pro manželství nehodil, tvá máma by se mnou byla nešťastná. Jsem dobrodruh a spokojený starý mládenec.“ Žasla jsem:
„Proč ses teda nevrátil a s tátou neusmířil?“ Svěsil hlavu a odpověděl, že byl hrdý pitomec. Dávno mu už odpustil. „Ale říct to můžu akorát tak jeho hrobu,“ dodal zachmuřeně.
Dana (60), Cheb
Tohle je příklad, jak důležité je mluvit o pocitech. Kolikrát se dá předejít velkým ztrátám, když si prostě navzájem věci vysvětlíme.
Takové rodinné drámo! Obdivuhodné, jak se tím vším nakonec poprali. Umět odpouštět je fakt dar, ale říct to načas asi ještě větší.
Teda, to je zamotaná historie! Občas bychom si měli uvědomit, že někdy je lepší říct věci na rovinu i za cenu, že to bude bolet.