Měnit po letech práci nebylo jednoduché. Nakonec jsem se ale vypracovala až na vedoucí pozici, kde jsem se ale místo uznání dočkala jen pomluv a donášení.

Když jsem si musela po nepříjemné výpovědi hledat novou práci, nevěřila jsem, že najdu takovou, která mě bude bavit. Protože jsem ale potřebovala co nejdříve vydělávat, vzala jsem práci prodavačky, se kterou jsme neměla žádné zkušenosti.

A já se v tom kupodivu našla. Opravdu jsem si užívala, že mohu ostatním ženám pomáhat s výběrem, a protože se jednalo o prodejnu s oblečením, kam chodily dámy mého věku, měla jsem si s nimi o čem povídat.

Vedoucí místo pro mě bylo překvapením

Má upřímná snaha brzy přinesla ovoce a já se stala jednou z nejlepších zaměstnankyň naší pobočky. Proto ani nebylo velkým překvapením, že když se hledal nový vedoucí prodejny, byla jsem tím pověřena já.

Problém ale byl, že mezi mými kolegyněmi byla i o dost mladší děvčata, které ze mě neměla žádný respekt. Když jsem se s nimi snažila řešit problémy po dobrém, jen jsem se dočkala pohrdání a nemístných vtípků na mou adresu.

Donášely na mě vedení

Nakonec jsem se doslechla, že si stěžují u vedení, že jsem neschopná, což mě naprosto vytočilo. Tehdy jsem si řekla, že i když jsem to nechtěla, budu muset být přísná.

Mrzelo mě, že kolegyně nedokázaly pochopit, že přece nějakou chvíli trvá, než se naučím všechno papírování a chod prodejny.

Nakonec jsem se ale dozvěděla, že si na místo brousila zuby jedna z nich, a proto mě chtěla dostat pryč. „Vida, tak odtud vítr fouká,“ říkala jsem si. A umínila si, že se jen tak nedám.

Svolala jsem všechna děvčata do kanceláře a oznámila jim, že takové chování nestrpím a budu na vše dohlížet přísněji.

Nakonec jsme z trestů přešly na odměny

A pokud to nepomůže, budu jim strhávat prémie. Naštěstí to zabralo, a jak jsem viděla, že se situace uklidnila, naopak jsem přišla s motivačními odměnami za vyšší prodeje.

Od té doby mě konečně respektovaly a já se přesvědčila, že někdy člověk zkrátka musí ukázat ostré lokty.

Olina J., 54 let, Praha