Ráno co ráno jsme se potkávali na vlakovém nádraží, ale nikdy jsme si nepopřáli ani „hezký den“. Přesto mi ten muž nešel z hlavy. Vždy před usnutím jsem na něj myslela.

Znala jsem ho jen z vlaku. Byl pohledný a usmíval se na mě, ale nikdy jsme spolu neprohodili jediné slovo. Znali jsme se jen od vidění. Každé ráno, přesně v osm třicet, jsme nastupovali do stejného vlaku. Já jsem jela dvě stanice do práce, on pokračoval dál.

Už když jsem ho zahlédla poprvé, přišel mi milý. Občas se mi dokonce poštěstilo a dotyčný se posadil do stejného kupé, co já. Nikdy mi však neřekl ani „dobrý den“. Jen třeba pokýval hlavou a jemně se na mě usmál.

Já, vzhledem ke své plachosti a ne kdovíjak vysokému sebevědomí, jsem rozhovor také nikdy nezapočala. Občas jsem ho po očku pozorovala, a tak jsem si všimla, že se i on dívá na mě.

Vyfikla jsem se

Když mi po několika týdnech došlo, že se mu nejspíš svým způsobem také líbím, začala jsem si budíka nařizovat o patnáct minut dříve, abych se, jak se patří, vyparádila.

Vždy jsem pečlivě zvažovala, co si vezmu na sebe, aby mi to co nejvíce slušelo a záležet jsem si dávala i na líčení a účesu.

Nechci se nijak naparovat, ale mnoho mužů se za mnou na ulici začalo otáčet. Ale tenhle z vlaku, jako by byl slepý. K ničemu se nerozhoupal.

Vyšla jsem si s jiným

Po dalších dvou týdnech jsem si začínala myslet, že si to celé jen namlouvám. Vypadalo to beznadějně. Napadlo mě, že jsem si jeho pohledy a úsměvy nejspíš mylně vyložila, a že o mě ve skutečnosti žádný zájem nemá.

Po večerech marného snění o tom, že by mě třeba dotyčný pozval na kávu nebo na skleničku vína, jsem si řekla, že to vzdám. Konec konců se o mě v tu dobu ucházel i jeden kolega z práce. Neustále mě zval na oběd nebo do divadla, ale já jsem mu pokaždé řekla „ne“.

Rozhodla jsem se proto, že se na muže z vlaku pokusím zapomenout a vyrazím si s někým jiným. Na schůzce s kolegou jsem však byla duchem mimo.

Byli jsme v příjemné restauraci na večeři, dokonce mi i přinesl růži a objednal láhev sektu, ale nic víc než „děkuji“ ze mě nedostal.

Pořád jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby naproti mně u stolu seděl záhadný sympaťák a ne kolega z účetního oddělení.

Podal mi deštník

Po hodině, která mi přišla nekonečně dlouhá, konečně požádal o účet. Když mě doprovázel na vlak, slabě se rozpršelo. Kolegovi jsem poděkovala, popřála mu dobrou noc a nastoupila jsem do vlaku.

Když jsem o dvě stanice dál vystupovala, pršelo už hustě. Snažila jsem se roztáhnout deštník, ale vyklouzl mi z ruky a spadl do louže. Někdo se pro něj shýbl a podal mi ho. Byl to on – muž, na kterého jsem už tolik měsíců myslela.

A tehdy poprvé z něj vypadlo: „Nepůjdeme někam na kafe, když je takové psí počasí?“ Dokázala jsem jen přikývnout. Z pana neznámého se vyklubal Roman, můj budoucí manžel, se kterým jsem už krásných a šťastných dvacet let.

Danuše K. (65), Veselí nad Lužnicí