Dlouho jsem se podobným věcem jen smála. Jednoho dne mě smích přešel.

Tajemné síly nás občas mohou upozornit na svoji existenci dost tvrdým způsobem – zvlášť když dáváme najevo, že jim nevěříme.

Já jsem měla celá léta vůči pověrám jen pohrdání a prohlašovala jsem, že se mě netýkají. Zejména jsem se smála kamarádce Romaně, která vždy v pátek třináctého raději vůbec nevycházela z domu.

Začalo to strašným snem

Právě s Romanou jsem měla telefonický hovor den předtím, než se mi to všechno stalo, tedy ve čtvrtek dvanáctého. Snažila jsem se jí uklidňovat a přesvědčovat ji, že má z pověry zbytečný strach.

Ona si ale nedala říct, naopak mi odvětila, že se mi můj přezíravý pohled jednou škaredě nevyplatí. Nic jsem si z jejích slov nedělala. Naopak jsem jí řekla, že špatné věci se dějí jen těm, kdo na ně věří.

Netušila jsem, že za dvacet čtyři hodin budu mít na všechno už úplně jiný názor. Všechno to začalo hodně strašidelným snem, ve kterém jsem bojovala o holý život. Probudila jsem se nad ránem předčasně, vyděšená a zpocená.

Neměla jsem se ani komu svěřit. Manžel mě utišit nemohl, protože byl na týdenní zahraniční pracovní cestě. Usnout už se mi nepodařilo. Ležela jsem v posteli a cítila, jak se celá chvěji.

Když jsem se konečně odhodlala vstát, dala jsem na zem nejprve levou nohu. Hned mi došlo, co o tom říká pověra. Kupodivu jsem tím byla zneklidněná, ještě v důsledku toho šokujícího snu.

Během snídaně jsem převrhla na stole slánku. To byla další věc, která nosí smůlu. Vnímala jsem, jak se to všechno začíná kupit a necítila jsem se moc dobře.

Napadlo mě, že bych asi neměla chodit do práce, pak ovšem promluvil znovu rozum a já jsem se vydala do kanceláře.

Dělala jsem chybu za chybou

Jak jsem byla vnitřně rozhozená, nedávala jsem pozor a málem mě při přecházení ulice srazilo auto. Stačila jsem ještě včas uskočit, ale upadla jsem a ušpinila si oblečení. Také jsem si odřela ruce.

Pokračovala jsem v cestě a do firmy došla hodně rozrušená. Následkem toho se mi v práci vůbec nedařilo. Nedokázala jsem se soustředit, dělala jsem chyby a všechno jsem kazila.

Všimla si toho i moje přísná vedoucí a zavolala si mě k sobě, aby se zeptala, co se děje. Takovou mě ještě neznala. Slíbila jsem, že to, co jsem pokazila, napravím po pracovní době.

Nebylo to snadné, připadala jsem si pod stále větším tlakem. Tím pádem přicházely další a další drobné nehody nebo přehmaty.

Už jsem je skoro přestávala počítat, jen jsem si přála, aby byl ten den už rychle za mnou. Samozřejmě jsem si uvědomovala ono osudné datum. Poprvé v životě jsem sama sobě přiznávala, že na pověrách něco může být.

Už jsem ten tlak nevydržela

Tak, jak jsem to slíbila, zůstala jsem v kanceláři i po skončení oficiální pracovní doby. Měla jsem toho k předělání opravdu hodně. Šlo mi to hrozně pomalu, jen těžce jsem se soustřeďovala.

Když jsem si šla do kuchyňky uvařit kávu na posilnění, vyvrcholily moje problémy tím, že se za mnou zabouchly dveře. Musela to udělat nějaká temná síla, protože ve firmě už nikdo nebyl a já nechala dveře otevřené dokořán.

Nejhorší bylo, že zabouchnuté dveře nešly otevřít. Následkem tohoto zjištění jsem se definitivně zhroutila a omdlela jsem. Našla mě až recepční, které bylo divné, že jsem tak dlouho v práci.

Domů jsem se dostala za tmy a naprosto vyčerpaná. Z celého toho dne jsem se vzpamatovávala celý víkend. Když mi v sobotu volala Romana, aby mi radostně oznámila, že pátek třináctého prožila tentokrát bez úhony, už jsem se jí nevysmívala…

Anna B., (56), Praha