Sympatický pán se změnil v monstrum. Na první schůzce mě uvěznil a začal pro mě kopat hrob!

Ze všech stran jsem pořád jen poslouchala, že si mám někoho najít. Domlouvala mi nejen dcera, ale i stará maminka a dokonce i listonoška. Všichni byli snad posedlí myšlenkou mě s někým seznámit. Mně ale bylo dobře samotné, což mi nikdo nevěřil.

Dokud žil manžel, musela jsem se ve všem podřizovat. Teplé večeře, věčné výlety do přírody a sledování fotbalu. No, byla to zábava! Nebyl zlý, ale pořád mi něco vyčítal. Že jsem tlustá, málo se usmívám, mám doma nepořádek.

Je to ošklivé, ale když jsem se stala vdovou, poplakala jsem si a potom zjistila, že je mi vlastně líp. K večeři jsem si koupila něco hotového a nepořádek mi nikdo nekritizoval.

Listonoška mi domluvila rande

Žila jsem si podle svého a o víkendech jsem se aktivně válela na gauči u televize. Žádné výšlapy! Jenže, kdo měl věčně poslouchat všechny ty radilky, které to se mnou myslely tak ohromně dobře? Nakonec jsem jim kývla.

Když mi s někým sjednají schůzku, půjdu. Myslela jsem, že když jim na oko vyhovím, dají mi za čas pokoj. Budu pro ně beznadějný případ! Jako první přišla listonoška.

Byla to moc sympatická ženská a znala všechny lidi ve svém velkém rajónu, který musela každodenně obejít.

„Nedávno se přistěhoval na kraj města takový pěkný pán. Zdědil baráček po příbuzných. Pořád něco kutí a je úplně sám. To by byla partie! Už jsem ti s ním sjednala schůzku.

Musíš ale předstírat, že jsi vášnivá zahrádkářka!“ vysvětlovala nadšeně a už si asi představovala zvuk svatebních zvonů.

Svolila jsem. Nastudovala jsem si pár mouder o zahradě z internetu a vyrazila. Pán byl opravdu sympatický, jen mu trochu cukalo oko. Říkala jsem si, že nám to možná spolu klapne, navzdory mojí původní nechuti.

Kopal mi hrob

Asi po hodině mi chtěl ukázat sklep. Prý tam má sbírku dobrých vín. To mě zajímalo. Než jsem se ale stačila rozhlédnout, zamknul mě! Nejdřív jsem to považovala za vtip, ale nebyl. Volala jsem, ale nic.

Nikde nikdo! Zůstala jsem sama, uvězněná a vyděšená. Potom se ozval jeho hlas. Koukal na mě sklepním okýnkem a v ruce měl krumpáč: „Jdu ti, ty mrcho, vykopat hrob. Nic jiného si nezasloužíš!“ Málem jsem omdlela.

Jsem v rukou psychopata! Zhroutila jsem se na zem a plakala. V tom jsem uslyšela křik a potom někdo vykopnul dveře. Policie! Úplně náhodou totiž zavolala na poštu ošetřovatelka mého věznitele, že přestal jíst léky.

Zjišťovala jeho novou adresu a ještě větší náhodou vzala telefon právě moje listonoška. Uvědomila si, že jsem možná zrovna u něho a zalarmovala policii. Všechno dobře dopadlo, ale já si neodpustila dát tomu cvoku na rozloučenou pořádnou facku! Možná se mu v hlavě trochu rozsvítí!

Eva K. (65), Zlínsko