Když u nás ve vesnici před rokem založili jezdecký oddíl, nevěnovala jsem tomu žádnou větší pozornost. Pak mě ale přijela navštívit kamarádka, která je do koní blázen.

Táňa seděla u nás v pergole a už půl hodiny do mě hučela. „No tak Zdeňko, pojď se na ty koně aspoň podívat. Možná si i zajezdíme.“ Polil mě studený pot a kategoricky jsem tuto možnost odmítla, „Jen to ne!

Copak si nepamatuješ, jak to tenkrát dopadlo?“ Táňa se začala nahlas smát. Trochu mě to naštvalo. Vždyť to byla právě zase ona, kdo mě k té nepředloženosti před patnácti lety vyhecoval.

Trapas nad trapasy

Tehdy mi na tom ranči, kde jsme s Táňou a našimi rodinami trávili víkend, přivedli tu nejmírnější, nejmenší a nejhodnější kobylu Máňu. Aby mě na ni vůbec dostali, museli přistavit takové větší štafličky.

Už v tu chvíli jsem se cítila děsně. No a jen jsem se dostala nahoru do sedla, sklouzla jsem se po Máně na druhou stranu a byla jsem na zemi. Byl to šílený trapas. Bolelo mě celé tělo. A moje děti i manžel se mohli potrhat smíchy.

Miluju všechna zvířata, i koně. Ale už si na ně nikdy nesednu.

Šly jsme se jen podívat

Táňa mě ale nakonec přece jen přesvědčila, že se k ohradě s koni půjdeme alespoň podívat. Vyzbrojila jsem se tedy fotoaparátem. Focení je můj koníček a tak si ty koně konečně také vyfotím.

Běhalo jich tam v ohradě dvanáct. Byli to opravdu nádherná zvířata. A strašně zvědavá. Hned se přihnala k ohradě a zvlášť ten jeden, grošák. Ten si mě vyhlídnul. Strkal do mě čumákem, a když jsem ho pohladila, přátelsky mě olízl. Mám před koni opravdu velký respekt, ale tohoto jsem se ani v nejmenším nebála.

Chvíli mě přemlouvala

Kamarádka mě pobaveně sledovala. „Tak vidíš, že ti nic neudělají. Pojď, zkusíme si zajezdit. Zvu tě.“ Pořád ještě jsem o tom nechtěla ani slyšet. Zase to bude jen hloupý experiment. Už mi není dvacet a nehodlám tu ze sebe dělat trapnou padesátku.

Těch mám kolem sebe dost. Jedna právě absolvuje kurz potápění, druhá se vydala na dvě stě padesát kilometrů dlouhou pouť do Santiaga de Compostela. Ale já si přece nepotřebuji dokazovat, že na to ještě mám, že ještě nejsem stará bába. Jenže ten krásný grošák do mě stále čumákem šťouchal.

Když, tak jedině on

Kamarádka mě nakonec přemluvila, ale jedině pod podmínkou, že si sednu na grošáka. Ten kůň mě zkrátka přitahoval. Stála jsem na stupátku,když ke mně osedlaného grošáka Plamínka přivedli.

Přátelsky mě olízl a zadíval se upřeně na mě. Jakoby mi říkal. „Tak pojď, a neboj se.“ Přehodila jsem statečně nohu a usedla pevně v sedle. Trenér koně pomalu vedl jízdárnou a se mnou se všechno rozhoupalo.

Byla jsem hrozně vratká a nejistá, v obrovské výšce nad zemí. Zároveň jsem ale cítila teplo zvířete pode mnou. Sálal z něj klid a pohoda.

Je ze mě koňák

Ta první první jízda mě naprosto uchvátila. Nikdy bych tomu byla nevěřila. Ta souhra jezdce a velkého mohutného zvířete je fascinující. Přihlásila jsem se do našeho jezdeckého klubu a trávím tam každou volnou chvíli.

Nejen s Plamínkem, se kterým jsme velcí kamarádi. Ale také ve stájích, kde je třeba se o koně starat. Už jsem pokročilý jezdec a mohu na vyjížďky do volné přírody. No to je skutečně nádhera.

Libuše L. (53), Liberecko