Moje dcera Eliška se dobře vdala, měla dvě děti a vedla spokojený rodinný život. Než dostal její muž v práci novou sekretářku.
Pokud jde o manželství, neměla jsem moc štěstí. Vzala jsem si kluka, kterého mi záviděly všechny holky. Když mi došlo, že jsem udělala velkou chybu, bylo už pozdě. Čekala jsem dítě.
A zatímco jsem chystala výbavičku, manžel mi zahýbal na každém rohu. Bylo to kruté, hodně jsem se kvůli tomu nabrečela, ale nakonec jsem to kvůli dceři snášela deset dlouhých let. Teprve pak mi došlo, že by pro ni bylo lepší, kdybychom se rozvedli.
Po rozvodu jsem doufala, že si Eliška z dětství neodnesla kvůli našemu vztahu velké šrámy na duši.
Tak zodpovědná
Zdálo se, že ne. Naopak, jako by byla díky tomu, co zažila, vyspělejší a rozumnější než její vrstevnice.
Na chlapcích si vždy víc cenila charakteru než nějakého povrchního kouzla a známosti rozhodně nijak nestřídala. Ve dvaceti, to už pracovala na městském úřadě, se seznámila s Jiříkem. Byl o pět let starší než ona, hodný, zodpovědný kluk.
Brali se po roční známosti, dokonce v kostele.
Nebyl to Eliščin nápad, chtěl to Jiřík, prý hlavně kvůli věřícím rodičům. Mně se to líbilo, brala jsem to jako určitou záruku, že to mladým vydrží. Neměli moc peněz, ale oba byli šikovní a pilní a věděli, co chtějí.
Za rok a půl už byli úplná rodinka, narodil se jim syn Jiříček. A za dva roky po něm Ivuška. Velký Jirka se v dětech viděl. Protože chtěl rodinu co nejlépe zabezpečit, dodělával si vysokou školu a v práci byl od rána do večera.
Přesto jim to ale doma klapalo, dcera moc dobře věděla, jak velkou oporu v manželovi má. Jenže když šel malý Jiřík do druhé třídy, všechno se změnilo. Nemohla jsem uvěřit svým uším, když se mi posmutnělá dcera svěřila, že velký Jirka nejspíš někoho má.
„To je hloupost. To není možné. Že zůstává dlouho v práci, přece neznamená, že má milenku. Jenom vyrábíš problémy. Co to s tebou je? Taková jsi nebývala.“ „Kéž bys měla pravdu, mami. Jenže na jaře dostal novou sekretářku. Od té doby je jako vyměněný.
Ani na děti nemá čas. A to není všechno. Přišlo mi i pár anonymů. Vyhazovala jsem to, ale pak přišel jeden s fotkami. A nebyl to žádný podvrh. Vlastně si myslím, že je poslala přímo ta milenka.
Mám dojem, že se rozhodla, že bude mít Jirku jen pro sebe.“ Překvapilo mě, jak rezignovaná dcera byla.
Nevěřila jsem
Čekala bych, že bude bojovat, že udělá nějakou scénu, aby si manžela udržela. Už kvůli dětem. Ale ona byla přesvědčená, že by to nemělo cenu. Myslela si, že se Jirka už rozhodl. Když na něj uhodila, ani nezapíral.
Ale tvářil se, že o rodinu nechce přijít. Moje dcera se chovala jako skutečná hrdinka. Dělala všechno proto, aby se děti nic nedozvěděly, aby rodina fungovala normálně.
Jenže na Jirku tlačila slečna Evička. Od prvního „nikdy bych vás neopustil“ ho dohnala až k „bude pro všechny lepší, když se rozejdeme“. Netrvalo jí to ani půl roku. Dcera se pokusila bránit tím, že řekla, že k rozvodu nesvolí.
Ale slečna Evička si dupla. Vysvětlila Jirkovi, co má dělat, a ten si vzápětí sbalil kufry. Elišku čekal nelehký úkol vysvětlit dětem, proč tatínek odešel. Po několika měsících naschválů nakonec na rozvod kývla.
Říkala mi, že ví, že je to chyba, že se Jirka určitě probere a bude se chtít za čas vrátit, ale neměla nervy na to, jak jí Evička znepříjemňovala život. Chtěla klid hlavně kvůli dětem. Při rozvodu se s Jirkou dohodli na střídavé péči.
K té ale došlo jenom asi třikrát. Pak si Jirka děti přestal brát. Všem nám bylo jasné, že je za tím Evička. Snažila se ho od dětí odstřihnout.
Šílená mrcha
Chovala se jako blázen. Když si Jiří stěhoval věci ze společného bytu, nabádala ho, aby tam nic nenechával. Dokonce mu pomáhala balit a sebrala i fotografie, které měly děti na nástěnce.
Obdivovala jsem dceru, jak statečně to snáší. Neřekla před dětmi křivého slova o Jirkovi ani o té hydře, s kterou žil. Když se ptaly, kde je tatínek, říkala, že je s paní, kterou má rád, ale že to neznamená, že by neměl rád je.
A když chtěly vědět, proč už je nenavštěvuje, říkala, že ta paní je moc smutná a o tatínka se bojí, takže ten za nimi nemůže. Připadalo mi to bláznivé, a kdyby to bylo na mně, tak bych si to se slečnou Evičkou pěkně vyřídila.
Jediné štěstí bylo, že na děti alespoň platil. Jinak by to pro Elišku bylo ještě tvrdší. Ale i tak to za mnoho nestálo.
Třeba na Vánoce, když jsem se u stromečku zeptala, jestli si alespoň vzpomněl s dárky, mi Eliška zdráhavě sdělila, že žádné neposlal, jen o něco víc peněz. To, co děti pod stromečkem našly, nakoupila ona sama. A stejné to bylo i o svátcích a narozeninách.
Děti přes veškerou Eliščinu snahu udělat situaci alespoň snesitelnou trpěly a my s nimi.
Ani smrt ji neobměkčila
Jenže potom se stalo něco ještě mnohem horšího. Při návratu ze služební cesty měl Jirka nehodu. Usnul za volantem a vyjel mimo silnici. Byl mrtvý dřív, než přijela pomoc.
Nebohá Eliška teď musela vysvětlovat dětem, že je jejich tatínek mrtvý a že už se opravdu nikdy neuvidí. Nechápala jsem, jak to může zvládnout. Zdálo se mi, jako by na nás leželo nějaké prokletí. Čekala jsem, že Jirkova smrt Evou třeba nějak pohne.
Jenže ta ženská musela být snad šílená. Nejen že Elišce neposlala ani parte, ale nechala jí přes známé vzkázat, že ani ji, ani děti nechce na pohřbu vidět. Připravila je tak o možnost rozloučit se s člověkem, kterého milovali, navzdory tomu, co se přihodilo. Byla to taková necitelnost, až mi to bralo dech.
Zničený život
Není divu, že moje nebohá dcerka musela začít chodit k psychologovi. Tohle by nevydrželo ani zvíře, natož hodná, poctivá ženská. Nakonec jsem za tou potvorou, co rozvrátila naše životy, zašla sama. Nejdřív se mnou nechtěla mluvit. Potom se do mě pustila.
Jak se opovažuji otravovat ji ve chvíli, kdy ji postihla největší životní ztráta? A jak můžu mluvit o jeho bývalce a dětech? Nic pro něj neznamenaly, tak co je sem vůbec tahám. Měla jsem pravdu, ta osoba byla šílená. Chudáci Jiříček s Ivuškou.
Nejdřív je tatínek opustil a teď zemřel. Co mi však přišlo neskutečně nespravedlivé, bylo, že na něj nemají žádnou pořádnou vzpomínku.
Když mu Eva, ta potvora, pomáhala se stěhováním, nenechala ho, aby dal dětem sebemenší drobnost. A po jeho smrti jim odmítla vydat byť jen jedinou fotografii, knížku či osobní věc. Bohužel si to mohla dovolit. Jiří totiž sepsal závěť.
A dětem odkázal dost peněz na to, aby byla případná bitva o další dědictví přinejmenším složitá. Mám strach o svou dceru i o svá vnoučata. Něco takového, co se stalo jim, člověka nutně musí poznamenat. Vidím, že Eliška je nedůvěřivá a zatrpklá.
Je to smutné, ale ona je dospělá a nějak se s tím nakonec vyrovná, i když třeba zůstane sama. Ale škody na dětech jsou mnohem horší. I v Ivuščiných očích vidím ten plamínek zoufalé nedůvěry.
Říkám si, aby nebyla tak nešťastná jako její máma, protože si z dětství odnesla poznání, že chlapi nestojí za nic a nedá se jim věřit. Jiříček se po tatínkově smrti hodně zhoršil ve škole.
Dcera s ním chodí k psychologovi, ale ten se netají s tím, že hochovy problémy jsou vážné a léčba bude trvat dlouho.
Chci pomstu!
Nechápu, jak tak slušný člověk, jakým Jiří býval, mohl rodinu uvrhnout do takové bolesti a zmatků. Je mi jasné, že za to mohla ta mrcha Eva. Ale i Jirka, ze kterého se vyklubal slaboch. Kdyby to šlo, pomstila bych se jí, jak nejhůř dokážu.
Už mockrát jsem o tom přemýšlela, jak jí otrávit život. Tím spíš, že zatímco Jirkovu rodinu jeho smrt zranila a zničila, Evička dlouho netruchlila. Už půl roku po pohřbu měla nového frajera a nevypadalo to, že by jí Jiřík, kterého vyrvala rodině, nějak chyběl.
Když se podívám na dceru a vnoučata, myslím, že tyhle rány na duši jsou příliš hluboké a že už se nikdy nevzpamatují.
Marcela (65), Beroun