Nejistota, které se člověk nikdy nezbaví, bývá horší, než když se podívá pravdě do očí.

Část svého mládí jsem strávila lezením po horách. Ani dnes to není pro mladé ženy moc typické, i když dnešní doba už adrenalinovým sportům přeje. Tehdy jsem vypadala skutečně dost exoticky, tím spíš, že v naší horolezecké partě jsem byla jedinou dívkou.

Přivedla mě k tomu jednak moje dobrodružná povaha a jednak můj přítel Kamil, pro kterého byly skály a hory vším.

Raději na hory než na radnici

S Kamilem jsem chodila tři roky. Zatímco moje kamarádky nebo bývalé spolužačky se vdávaly a rodily první potomky, já jsem si víkendy i dovolené užívala lezením po strmých stěnách.

Mým rodičům se to nelíbilo, ale poté, co jsem se přestěhovala ke Kamilovi a začala s ním i bydlet, mi už do života nijak zasahovat nemohli.

Samozřejmě mi bylo jasné, že jednoho dne taková dobrodružství skončí, protože jsem si chtěla Kamila vzít a mít s ním děti. Nijak jsme ale na svatbu ani na těhotenství nespěchali. Zejména přítel věnoval horolezectví úplně všechno.

Díky různým známostem se dostal i za hranice, což tehdy za minulého režimu nebylo tak jednoduché. Chystali jsme se na týden do Alp, ale já jsem bohužel onemocněla. Kamil tak odjel zdolávat alpské stěny beze mě, se dvěma kamarády.

Odjezd bez návratu

Přesně si vybavuji chvíli, kdy jsem ho viděla naposledy. Nasedal do mikrobusu, který patřil dlouholetému kamarádovi Zdeňkovi. Také jsem se v něm něco najezdila. Protože mi opravdu nebylo dobře, nešla jsem ani ven, tím spíš, že tam bylo nepříjemně sychravo.

S Kamilem jsme se objali na chodbě a potom jsem mu dlouho mávala z okna. Mikrobus se mi pak ztratil z dohledu, ale já se ještě dlouho dívala tím směrem. Bylo mi líto, že nemůžu jet s kluky a současně jsem v duchu začala odpočítávat dobu, než se Kamil vrátí.

Netušila jsem, že budu čekat marně. Tehdy ještě nebyly mobily a v bytě u Kamila nebyl ani telefon. Zprávu o tom, že můj přítel v Alpách zmizel, jsem se tak dozvěděla až od Zdeňka, když se vrátil. Nemusel vlastně ani nic říkat, v jeho očích bylo všechno.

Byla jsem v šoku

Rozechvělým hlasem mi Zdeněk vylíčil, jak se Kamil vydal po nebezpečném sněhovém převisu, zatímco on pomáhal třetímu z party. Kamil se ztratil, zmizel a přestože po něm pátrala tamní horská služba, nenašlo se ani tělo.

V těch místech byly různé úzké rokliny a průrvy a ne do každé se dalo dostat. Měla jsem z toho psychický šok. Několik dnů jsem se po světě pohybovala jako ve snu.

Na jednu stranu jsem se držela stále nesmyslnější naděje, že se Kamil náhle objeví a bude v pořádku, na druhou stranu jsem se jen těžko smiřovala s tím, že můj další život bude ve znamení této těžké ztráty.

Tělo mého přítele se nikdy nenašlo, ani v letních měsících, kdy Zdeněk a další kamarádi podnikli rozsáhlou pátrací akci. Já jsem s nimi nebyla, nevydržela bych to tam a navíc jsem se zařekla, že už nikdy na žádnou skálu nepůjdu.

Moje touha po dobrodružství a vášeň pro horolezectví zmizely společně s Kamilem.

Nikdy na něho nezapomenu!

Samozřejmě tu byla i možnost, že Kamil emigroval, ačkoliv k tomu neměl důvod. Zanedlouho se ale změnil režim a tak už to nikdo neřešil. I já jsem si někdy říkala, že Kamil třeba žije, pod jiným jménem, v jiné zemi.

V srdci jsem ale vždy cítila, že už na světě není. Také jsem litovala, že jsem s ním neměla dítě, i kdyby se bývalo narodilo až po jeho smrti.

Vdala jsem se až po třicítce a svému manželovi o Kamilovi řekla všechno, s tím, že se do minulosti už nikdy nechci vracet.

Žiji ve spokojeném vztahu, mám dceru a syna, ale dost často si uvědomím, že někde v Alpách leží pozůstatky muže, kterého jsem hodně milovala. Vždycky mám přitom slzy v očích.

Ladislava J. (50), Chomutov