Životního partnera si volíme sami, ale příbuzné si vybrat nemůžeme. Z partnerovy matky jsem dlouho měla hrůzu.

Matka jako překážka

Hned při seznámení s mým mužem jsem byla přesvědčená, že je to ten pravý, a on to prý měl stejně. Jenže po seznámení s jeho matkou nastal zádrhel.

Věděla jsem, že Ríšovi rodiče jsou dávno rozvedení, jeho otec má novou rodinu a žije na druhém konci republiky, kdežto matka už se nikdy nevdala a zůstala se synem sama. A zdálo se mi, že nedokáže přijmout, že jejího syna by měla mít jiná žena.

Richard ale není žádný „mamánek“, a kdyby věděl, co se děje, určitě by se postavil na moji stranu.

Jenže ona si před ním dávala pozor, aby svoji nevraživost dala najevo, a já ho nechtěla hned od začátku stavět do nepříjemné situace, že by si musel vybrat mezi mnou a svojí matkou.

Ostatně měla i své světlejší stránky a já doufala, že časem k sobě přece jen najdeme cestu.

Nepříjemné soužití

Když mě Ríša požádal o ruku, byla jsem hrozně šťastná. Jenže pak mé nadšení ochladlo, když mi řekl, že pro začátek můžeme bydlet s jeho matkou, která má dům a v něm spoustu místa.

Ale pak jsem si řekla, že než se budeme moct odstěhovat do vlastního, nějak to vydržím – a třeba se naše vztahy zlepší. Jenže Ríšova matka mě od začátku okatě ignorovala, bavila se prakticky jen s Ríšou, jako bych tam ani nebyla.

Ríša se snažil, ale moc to nepomáhalo. Matku však omlouval a říkal, že si z toho nemám nic dělat, až se poznáme líp, bude všechno fajn. Ale nebylo. Ať jsem udělala cokoli, bylo to špatně.

První společné Vánoce dopadly tak, že jsem nakonec odešla vybrečet se do našeho pokoje, nechtěla jsem dělat dusno přede všemi. Kamarádkám jsem se svěřila a ony mi říkaly, ať se co nejdřív odstěhujeme, pokud nechci, aby nás tchyně nakonec rozvedla. Ale to nebylo tak jednoduché.

Náhlý zvrat

Jednoho dne ale zasáhl snad přímo osud. Když jsem se vrátila z práce, našla jsem Ríšovu matku bezvládně ležet v křesle. Okamžitě jsme volala záchranku a ta ji odvezla do nemocnice – byla to mrtvice.

Měla prý štěstí, že jsem přišla domů tak brzy, ležet tam o něco déle, dopadla by špatně. Když ji pak propustili, potřebovala po nějakou dobu domácí péči, nebyla na tom ani moc špatně, mrtvička prý byla slabší.

Domluvili jsme se s Ríšou, že si vezmu v práci neplacené volno a budu se o jeho matku po tu dobu starat já – on si to ve své profesi dovolit nemohl. To jsem uznala, i když jsem se toho hodně děsila. Jenže ta náhlá příhoda jako by změnila i její myšlení.

Nejdřív sice mou pomoc přijímala chladně, ale bez jedovatých komentářů jako dřív. A když se úplně uzdravila, udělala něco, co jsem vůbec nečekala. Poděkovala mi za to, jak jsem o ni pečovala, a dokonce se mi omluvila.

Řekla mi, že si o mě myslela, že jsem nějaká zlatokopka, ale že už ví, jak se mýlila. Od té doby uplynulo už hodně let a my dvě si konečně rozumíme. Bydlet jsme nakonec zůstali společně, a když se nám narodil syn, byla z ní i skvělá babička.

Ivona (45), Strakonice