Byla sobota večer, vlastně skoro noc. Něco mezi desátou a jedenáctou. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco vábilo.

Jakási zvláštní přitažlivost, touha po neznámém… Obloha byla plná hvězd a měsíc pomalu spěl k úplňku.

„ Je to fakt tady, vidíš něco?,“ptala jsem se kamaráda. „Musí to být tady, jiná benzína v mapě není,“ odpověděl. Prošli jsme kolem pumpy, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků.

Před námi jsme spatřili malý kopeček a na něm ony zubaté hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž.

Nikde žádná cesta. Pouze prudký kopec před námi. Vyšplhali jsme ho a vstoupili na polní cestičku. Vedla odnikud nikam a hrádek nám náhle doslova před očima zmizel. Tušili jsme, že musí být někde před námi, nebylo ale vidět vůbec nic.

Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, se teď válel někde na kopci a vůbec se nám nesnažil pomoct.I pes měl strach„Hele já tam nejdu“, sdělila jsem Robinovi. „Mám strach,“ přiznala jsem, když se nám cesta začala ztrácet pod nohama.

Pes stál za námi a kupředu se mu taky vůbec nechtělo. „ Když už jsme tady, přeci to nevzdáme,“ rozhodl kamarád. Rozhrnul roští a vydali jsme se dál, nahoru na kopec. Nebylo vidět na krok. Větve pod nohama praskaly, další se zase zapichovaly do zad a rukou.

První šel Robin, pak já a za mnou moje fenka Líza. I ona měla strach. Cítila jsem to. Les byl suchý a divný. Stoupali jsme pomaličku výš. „ AAAAAAA, odskočila jsem náhle poté, co se těsně přede mnou objevilo cosi neidentifikovatelného.

„ Jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ sykla jsem. Chytila jsem se Robina za sako a měla jsem v očích děs. Věděla jsem, že si není taky jistý v kramflecích. „Co to sakra je?“ Před námi svítilo do tmy cosi bílého.

Kruh o průměru cca 4 metry. A hned vedle jakási polorozpadlá klenba. Vypadalo to hodně divně. V tu chvíli zazvonil Robinovi telefon a já měla málem infarkt. Volala mu přítelkyně. Chtěla něco řešit, dlouze a dlouze.

A my jsme zrovna stáli na pokraji strachu a vábení jít dál.Čas jakoby se zastavilTo bílé kulaté bylo asi ohniště. Říkala jsem si, že kdyby tam něco bylo, Lízka by to přeci našla, štěkala by. Ale ona byla v klidu.

Dokonce se po chvíli odvážila a nabrala směr. Robin i já jsme se vydali za ní. Kousek nad to rozpadlou kulatou hradbou, opravdu asi tak 5 metrů nad ní, jsme konečně objevili cestu. Popošli jsme už jen pár metrů a stanuli jsme před starým hrádkem.

Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor. Hrad byl překrásný. Vlastně to prý býval větrný mlýn a později zájezdní hostinec. Spousta oken, nahoře zubatý. Zůstalo z něj však jen obvodové zdivo. Vešli jsme dovnitř.

Najednou jsem cítila pevnou půdu pod nohama a pocit strachu jakoby zmizel. Místo něj na mne dolehla krása a pocit síly, kterou toto zvláštní místo má. Stáli jsme uprostřed hrádku a nad námi se otevřelo nebe plné hvězd a měsíc v začínajícím úplňku.

Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat. Až budete mít cestu do Litoměřic, zastavte se taky. Stojí to za to.Helena K. (56), Louny.