Myslela jsem si, že to je potulný herec nebo podivín v husarské uniformě. Marně jsem ho ale hledala, zmizel v temném podzemí.

Před nedávnem jsme zdědili po manželově strýci dům s rozsáhlou zahradou. Zahrada je opravdu velmi krásná, kdo ji viděl, ten nad ní blaženě i závistivě vzdychal, protože v ní je spoustu starých nádherných stromů, dokonce státem chráněných.

Vlastnili jsme tedy bezmála zámecký park, ale já jsem musela každý kousek zeleniny kupovat. Jediný kousek půdy, ke kterému se dostalo slunce, stačil totiž jen na pár salátů a na petržel.

Vysedával na lavičce

Nakonec jsem přemluvila manžela, že si pořídíme skleník, protože tak budeme moci sklízet na malém kousku půdy několik úrod v roce. Manžel nebyl nadšen, říkal, že skleník bude hyzdit krásnou zahradu, ale já trvala na svém.

Vyhlídla jsem místo a nemohla se dočkat, až bude skleník stát a já začnu zahradničit. Ten den byl už podvečer, když jsem na místě vyhlédnutém pro můj skleník uviděla sedět na lavičce muže oblečeného do husarské uniformy. Co tam dělá? V naší zahradě?

Hodila jsem na sebe svetr a běžela ven. Když jsem ale vyrazila ze dveří, marně jsem se po husarovi rozhlížela. Nebylo po něm ani vidu. Došla jsem k místu, kde seděl a po chvíli pátrání jsem se na lavičce posadila.

Seděla jsem jen chvíli, když se mě najednou zmocnil zvláštní pocit, že za mými zády kdosi stojí. Prudce jsem se otočila s tím, že to bude určitě ten chlap, kterého hledám. A pořádně si ho podám! – Jenže za mými zády nikdo nestál.

Zahlédla jsem jen stín, který zmizel u nejbližšího stromu. Trochu rozladěně jsem vykročila zpátky k domu. Po několika krocích jsem se otočila a bývala bych přísahala, že ten stín, co zmizel za stromem, už zase stál u lavičky.

Zdá se mi to?

Ostřila jsem zrak proti rudému slunci. A najednou se mi z toho rudého světla vynořila postava v rudém kabátu husara. Stál proti mně, vnímala jsem jeho obrys, celé tělo mě začalo brnět. Kolena se mi podlomila a já padala k zemi.

Střežil starou chodbu Neschopná pohybu jsem ležela před domem a viděla zřetelně těžké vojenské boty u své hlavy. Nebyla jsem schopná zvednout hlavu, abych se podívala tomu člověku do obličeje.

Třásla jsem se zimou, ačkoliv bylo léto a v tu dobu ještě pětadvacet. Boty se naštěstí otočily a mizely v dálce. Spolu s nimi se mi vracela pohyblivost. Začala jsem se sbírat ze země. To už ale u mě stál manžel a ptal se, co se stalo.

Když jsem mu neuvěřitelný příběh začala vyprávět, přerušil mě slovy, že toho záhadného člověka viděl taky. To proto nechtěl skleník stavět. Když začal kopat základy, narazil na jakousi klenbu, ze které se uvolnil kámen. Zemina začala mizet do jakési propasti.

Najednou před ním stál husar a varovně pokýval prstem. Poté se protáhl jako had tím otvorem do sklepení. Manžel okamžitě přestal a uvedl místo do původní podoby. Nedalo nám to a zajeli jsme do místního muzea.

Tam jsme se dozvěděli, že na místě našeho domu původně stávala zemanská tvrz, která byla spojená s nedalekým hradem. V souvislosti s tajemnou chodbou se zřejmě muselo udát něco tragického. Proč jinak by se tam objevil duch onoho neznámého vojáka?

Lucie (52), Opočensko .