Už jako malá holka jsem slýchávala hlas, který nikdo jiný neslyšel. Vždy mi radil, upozorňoval mě na nebezpečí, konejšil mě, odpovídal mi na otázky. Jakoby byl moje druhé já…

Vždycky jsem byla spíš introvert. Nepotřebovala jsem mít kolem sebe spousty kamarádů, vystačila jsem si sama. Možná i proto, že jsem si sama nikdy nepřipadala. Spíše naopak. Vždy jsem měla pocit, že je někdo se mnou.

Mé druhé já, jakási neviditelná bytost, se kterou jsem si povídala. Ta tajemná bytost mi radila, pomáhala mi s učením, probírala se mnou moje problémy a radila mi. Výborně jsem si s ní rozuměla. Byla jako moje sestra, dvojče, které znalo všechny moje myšlenky a pocity.

Nikdy jsem však o ní nikomu neřekla, protože si to nepřála…

Fantasy příběh

Až na střední škole jsem napsala povídku o přátelství dítěte ze světa lidí s děvčátkem ze světa lesních duchů. Odměnou mi byla jednička a pochvala češtinářky, která moji povídku poslala i do jedné literární soutěže.

Maminka, když si ji přečetla, také byla překvapená mým „nadáním“ a bujnou fantazií. Kdyby jen tušila, že čerpám ze svých vlastních zážitků a zkušeností…

Hledala jsem v knihách

Čas běžel dál. Dospěla jsem, našla si přítele, vdala jsem se, ale ta bytost se mnou byla stále. Nakonec jsem se rozhodla, že pokusím z nějakých magických knih nebo diskuzí na internetu, vypátrat, zda jiní lidé nemají tutéž zkušenost a o co by se mohlo jednak.

Jediné, co jsem věděla s určitostí, bylo, že nejsem blázen. V knize zabývající se astrologií jsem zjistila, že každý Blíženec, tedy i já, má své astrální dvojče. Také jsem vyčetla, že kočky mají prý schopnost vidět duchy.

Přemýšlela jsem a uvědomila jsem si, že se mi již mnohokrát stalo, že kočka při pohledu na mě jakoby zkameněla. Pak se naježila, zaprskala a odběhla pryč.

Uklidňoval mě

Před pár lety jsem se procházela parkem, když se mi náhle udělalo špatně, až jsem si musela sednout na lavičku, abych neomdlela. Ponořená do sebe jsem se snažila sebrat síly a v tu chvíli jsem v hlavě opět uslyšela ten strážný hlas.

Vlídně a laskavě ke mně promluvil – utěšoval mě, že vše bude zase dobré. Řekl, ať zhluboka dýchám. Když se mi ulevilo, nejistě jsem se postavila na nohy a udělala několik kroků. A pak jsem ji uviděla.

Vím, že tu je

Přímo naproti mně běžela kočka. Když byla asi tak metr nebo dva ode mě, náhle se zastavila. Jakoby snad vrazila do nějaké neviditelné zdi. S výrazem překvapení a naprostého údivu na mě zírala.

Chvíli jsme si vzájemně hleděly do očí. Pak významně zamňoukala, otočila se a pomalu odběhla pryč.

Toho dne mi došlo, že moje druhé astrální já skutečně existuje, ale že pouze já a několik koček, které dokážou nahlédnout za oponu našeho pozemského světa, ví, že tu je se mnou…

Radka V. (51), Jindřichův Hradec