Stačilo, aby se v naší rodině objevila osoba, která tam neměla být, a přišla jsem po zesnulém otci vlastně i o bratra a nakonec o nemocnou matku.
Dokud žil táta, měla jsem krásný život. Rozhodně mi bylo lépe, než dnes. Mezi mé nejhezčí vzpomínky patří, jak jsme třeba v roce 1968 jeli všichni společně na lyžařské závody do Rakouska…
To mi bylo třináct let. Snad byla chyba, že jsme tam nezůstali, v duchu to svému tátovi vyčítám, a je to jediná výčitka, kterou vůči němu chovám. Myslím totiž, že by nám bylo všem lépe a taky by se jistě zcela jinak odvíjel život nás všech. Možná by se i otec dožil vyššího věku…
Má velkorysost
Jenomže jednoho dne umřel a všechno se změnilo.
Protože měl rakovinu a o svém konci nemohl pochybovat, udělal to, co by v téhle situaci měl udělat každý zodpovědný otec, zavolal si nás, svoje děti – mě a bratra a zeptal se, co má udělat s polovinou domu, která naší rodině patřila.
V té druhé totiž bydlel někdo jiný, o tu nešlo. No a tehdy, když jsme tak stáli u lůžka mého nemocného otce, jsem měla zjihlé srdce a byla jsem naměkko hlavně z otcovy starostlivosti na smrtelné posteli, že jsem se jen krátce zamyslela a pak povídám:
„Táto, já mám už domek, s dětmi nám to stačí, tak jen tu vaši půlku dej bráchovi, vždyť ten bude potřebovat brzy nějakou střechu nad hlavou…“
Otec se na mě podíval, myslím, že se mu leskly oči, a řekl tehdy, že jsem hodná dcera a ještě hodnější sestra a že si mého rozhodnutí bude jistě bratr vážit.
Brácha se skutečně tvářil, že si mých slov cení a hned mi děkoval, dokonce byl takový vřelý, což u něho nebývá zvykem. Už tehdy chodil s dámou, o které jistě tušil, že když ucítí možnost přijít k majetku, hned na něj bude milejší.
Vše si vzali
Byla rozvedená, a tak hledala náhradníka. V bratrovi se nezmýlila. Otec mu sice kladl na srdce, že za to, co jsem pro něho udělala, mi musí pomoct, kdybych byla někdy nesnázích, ale to by nesměl bratříček mít na krku tu paní. Nebyl to pak totiž on.
Ta jeho ženská je taková jednoduchá, ničemu nerozumí, jen tomu, jak vylákat od někoho peníze.
Teprve ze závěti otce jsem se dozvěděla, že bratr dostal od otce nejen tu polovinu domu, ale také auto a naspořené peníze. A to ode mě přitom bratr ještě vymámil půlku peněz na náklady pohřbu… A vybavení domu celé zlikvidoval.
Buď ho sebral, nebo snad rozdal, ale já nedostala nic. Vzal si odtud i počítač, který jsme našemu tátovi koupili společně k jeho narozeninám. Nechali nám jen pár jeho knížek, které byly příliš staré a ani jeden o ně neměli zájem.
Když si uvědomím, že když ještě otec žil, bratr s tou jeho ženskou za ním jezdili jen málokdy…
Zapírají mámu
Rok nato máma prodělala mrtvici. Já s mužem jsme ji hned naložili do auta a jeli do nemocnice. I tak nám ale bratr vynadal, že prý ji měl odvézt on, proč že jsme mu nezavolali. To jsem nepochopila, vždyť od něho by mu to trvalo mnohem déle.
Do nemocnice pak přijel asi dvakrát a pak si najednou vzal mámu k sobě domů, že prý by u nás doma nemohla být, protože máme v baráku samé schody.
Jak jsem za ní předtím do nemocnice jezdila, takhle jsem se s ní ani nestačila rozloučit. Vzali si ji k sobě. Mohla jsem se dohodnout, když jsem se s ní chtěla vidět, ale to jsem ani s mámou neměla své soukromí, nenechali nás s ní samotnou. Podle mě si ji vzali k sobě hlavně proto, aby dostávali od sociálky peníze.
A pak jsem se jednoho dne dozvěděla, že tu svou půlku domu, kterou dostali od otce na základě mého souhlasu, nebo spíš vlastně rovnou ode mě, tak tu prodali majiteli té druhé půlky domu za celé tři miliony!
Nahamounili si, a že bych z toho něco viděla, to ani náhodou! Kvůli našim vztahům jsem už nemohla ani za matkou, tak jsem jí alespoň poslala balíček k svátku. Ale ten mi přišel za týden zpátky.
Moje matka by to určitě neudělala, to má na svědomí ta ženská mého bratra. Všechno to, co jsem své mámě poslala, mi přišlo zpět! A teď ani nevím, jak moje máma žije, nemám o ní žádné zprávy.
Já vlastně ani netuším, jestli ještě žije… Musím říct, že té cizí ženské, která nikdy nezapadla do naší rodiny, se povedla jedna věc – odloudit mě od mé vlastní matky a ještě z ní tahat peníze.
Vystačím si sama
Když jsem pak svému bratrovi napsala, že bydlím na ubytovně, vůbec se ani ona, ani ta jeho ženská nesnažili mi jakkoli pomoct a neprojevili o můj osud ani nejmenší zájem.
Když si dneska vzpomenu, jak oba horlivě přikyvovali, že mi pomohou, kdybych se ocitla v nesnázích… Na ten svůj slib velmi snadno zapomněli.
Ale já už od nich nic nechci a nechci o nich ani nic slyšet. Vystačím si sama. Oni by mi stejně nepomohli, ještě víc by mě rozhodili, stejně tak, jako to udělali, když otec umíral. Tenkrát jsem to psychicky nevydržela a dostala jsem se do léčebny.
A ta bratrova ženská mi během své jedné návštěvy tvrdila, že můj manžel, který jezdil za prací, bydlí v tom vzdáleném městě s nějakou ženskou. Ale já jsem tomu uvěřit odmítla. Vím, jak bratrova žena lže.
S mým bratrem jsem kontakty přerušila a obnovit je nechci. Jen mě mrzí, že ani nevím, jestli máma žije.
Věra P. (65), J. Lázně
