Poutě miluji už od dětství. Navíc mi připomínají mou romantickou první lásku. A ráda tam chodím i s vnoučkem.

Vojta mě nedočkavě táhl ke kolotoči. „Babi, pojď honem.“ Pobízel mě netrpělivě. Skoro jsem běžela, když jsem před sebou náhle zahlédla Pavla. Tedy alespoň něco v duchu mi napovídalo, že by to mohl být on. Moje stará, dávná, první láska.

Velká láska

Pavel tehdy dělal u cirkusu, byl o tři roky starší než já. Byl krásný a jeho profese přitahovala romantické duše. Byla jsem ve třeťáku na střední škole a na pouti, kde pomáhal u autodromu, jsme se do sebe bláznivě zamilovali.

Trvalo to něco málo přes rok, ale pak se to nějak pokazilo. Když jsme se rozcházeli, zjistila jsem, že jsem těhotná. Už jsem to ale s Pavlem neřešila a šla na potrat. Když se mi teď připomněl, vybavilo se mi o toto moje selhání. Potrat jsem si totiž doteď nedokázala odpustit.

Byl to skutečně on

Ukázalo se nakonec, že ten postarší, stále ještě pohledný chlápek, byl skutečně můj Pavel. I on mě poznal, oslovil mě a dali jsme se do řeči. Nakonec jsem odvedla vnuka domů a šli jsme si s Pavlem ještě sednout do vinárny.

Oba jsme vyprávěli, jak život plynul, co jsme za ta dlouhá léta, co jsme se neviděli, zažili, kolik máme dětí a kolik vnoučat. A pak jsme začali vzpomínat na staré časy.

Musela jsem to říct

Bylo to silnější než já, ale najednou jsem věděla, že musím Pavlovi říct o jeho nenarozeném dítěti. Zíral na mě chvíli vytřeštěným pohledem a pak mi, z ničeho nic, vlepil pořádnou facku.

Nezačala jsem ale křičet a dělat scény. Ulevilo se mi. Vlastně jsem na tu facku celý život čekala. Moje výčitky z potratu byly najednou přece jen o něco menší. Pavel se mi neomluvil a já to ani nechtěla.

Opět zmizel z mého života a pravděpodobně se už nikdy nepotkáme. Ale je mezi námi konečně jasno.

Simona F. (53), Praha