Vlastní děti jsem mít bohužel nemohla. Vyřešili jsme to adopcí malého chlapečka. Poté, co vyrostl a dozvěděl se pravdu, nastalo drama.

Vždycky jsem snila o tom, jaké to bude krásné, když se stanu maminkou. Představovala jsem si, že najdu hodného partnera jako otce a budu žít jen pro rodinu. Po ničem víc jsem netoužila. Ukázalo se ovšem, že ne každý sen má osudem posvěceno, aby se naplnil.

Rozvod nic nevyřešil

První část svého plánu, tedy najít dobrého muže, se mi podařilo naplnit celkem rychle. S Bořkem jsme se měli opravdu rádi. Ke štěstí nám chybělo jen počít potomka. To se nám ale velmi dlouho nedařilo. Podstoupili jsme řadu vyšetření, ale všechno se zdálo být v pořádku.

Nevzdávali jsme to a dál věřili, že se staneme otcem a matkou. Čas utíkal hrozně rychle. Nakonec jsme to vzdali a rozvedli se. Byla jsem z toho dost zdrcená, možná víc z nenaplněného mateřství, než z konce vztahu. Sama jsem zůstala jen rok, pak jsem si našla nového přítele.

Také Vašek byl skvělým partnerem, jenže ani s ním se mi nedařilo otěhotnět. Zajeli jsme protekčně za jedním opravdovým lékařským odborníkem. Tam jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. Chyba byla na mé straně. Nikdy nebudu moci mít vlastní dítě.

Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala a pak jsem souhlasila s Vaškovým nápadem, že budeme nějaké miminko adoptovat. Podařilo se nám to po dlouhém byrokratickém vyřizování, ale jednoho dne jsme u nás nakonec přivítali malého Tomáška.

Dodnes nevím, kdo to prozradil!

Náš adoptivní syn měl u nás krásný domov a prožil velmi šťastné dětství. Neshodli jsme se s Vaškem na tom, kdy a zda mu máme říct pravdu o jeho původu. Já jsem to chtěla odložit na co nejdelší dobu, abych v době dospívání nezpůsobila Tomášovi trauma.

Bohužel se stalo, že se to syn jednoho dne dozvěděl sám v době středoškolského studia. Dodnes nevím, kdo z našich příbuzných mu to řekl, nikdo se k tomu nikdy nepřiznal. Reakce Tomáše byla ale katastrofální.

Poprvé jsem ho viděla brečet, což bylo u téměř osmnáctiletého kluka hodně nepříjemné. Bylo znát, jaký pro něho pravda znamenala šok. Doufala jsem, že přijde na to, jak hezký život zatím díky nám měl. Bohužel s námi přestal mluvit a uzavřel se do sebe.

Chtěla jsem s ním o tom promluvit, ale manžel mě uklidňoval, ať dám Vaškovi čas. V domácnosti tak byli dva nesmírně zoufalí lidé, kteří si o problému nemohli nebo nechtěli promluvit. A mělo to být ještě horší!

Trvalo to dlouho

Jakmile Tomáš dosáhl plnoletosti, řekl nám, že se od nás stěhuje. Na otázku, kde na vlastní bydlení vezme peníze, měl připravenou odpověď. Bude bydlet u kamaráda, jeho rodiče to už prý dovolili. Nechce dál žít pod jednou střechou s lidmi, kteří mu doteď lhali.

Nemohli jsme synovi v ničem bránit. Bylo jasné, že jakékoliv přemlouvání by nereagoval. Odešel od nás. Strašně mě to bolelo. Musela jsem vyhledat psychiatrickou pomoc. Manželovo utěšování, že všechno bude zase dobré, mě nepřesvědčilo a nestačilo mi.

Tomáš s námi přerušil veškerý kontakt, dlouho jsme pořádně nevěděli, jak se mu daří, jak mu to jde ve škole a co se s ním děje.  Vašek se pokoušel nějaké informace nenápadně zjišťovat, ale moc v tom úspěšný nebyl.

Bylo jasné jen to, že se Tomáš dál trápí.

Trvalo hrozně dlouho, než jsem dítě, které jsem vychovala, znovu spatřila. Stalo se tak až po nečekané a náhlé smrti Vaška. Zemřel ještě před padesátkou na infarkt. Tomáš přišel na pohřeb a tam došlo k částečnému smíření.

Od té doby uplynulo už patnáct let, syn má svoji rodinu a já ho vídám jen občas, protože bydlí daleko ode mě. Kdyby se mě ale někdo zeptal, jestli bych do té adopce šla znovu, řekla bych, že ano!

Zuzana L. (63), Hodonín