Sice se má říkat vždy pravda, ale trochu si věci přikrášlit může posloužit i dobrému účelu.

V mládí, jak jistě mnozí z vás poznali na vlastní kůži, bývá pro studenty normální chodit na nejrůznější brigády nebo další letní aktivity. Často se dala dohromady i dobrá parta a na toto období se pak vzpomínalo s úsměvem. Prožila jsem si to kdysi sama a prožíval to i můj syn Lukáš.

Trápila ho malá výška

Pracovala jsem v jednom velkém skladu jako šéfová a na léto se nám brigádníci vždycky hodili. Lukáše jsem nemusela dlouho přemlouvat, potřeboval si vydělat nějaké peníze pro své koníčky a nechtěl být závislý jen na mně a manželovi.

S prvním červencovým týdnem tak nastoupil do skladu s partou dalších brigádníků. Práce to byla občas fyzicky náročná, ale dala se zvládnout. Partu tvořili mladí chlapci i dívky a já jsem je měla tak trochu na starost.

Dělalo mi docela radost, jak se postupně ten kolektiv sžívá, bylo to lepší, než kdyby se tvořily nějaké skupinky a mezi sebou vytvářely konflikty. Jediným, kdo mi paradoxně radost nedělal, byl Lukáš. Můj syn byl totiž dost uzavřený a nesmělý kluk.

Kromě jeho vrozené povahy za to mohla i výška: mezi svými vrstevníky byl jednoznačně nejmenší a dost ho to trápilo. Nikdo se mu kvůli tomu nikdy nevysmíval ani na to nepoukazoval. On sám by mi to taky otevřeně nepřiznal, kdybych se ho na to přímo zeptala.

Jako vnímavá matka jsem ale dobře věděla, že to tak je. A také jsem Lukáše dobře znala, takže jsem měla zkušenost, že když ztratí ostych a překoná ten komplex, umí být docela zábavný.

Byla to pro něho ideální partnerka!

Nejtěžším problémem pro Lukáše ovšem bylo najít si nějakou dívku. Cizí slečny se oslovit bál, nejen proto, že spousta z nich byla vyšších než on. Naučil se předem předpokládat, že bude odmítnutý. Vzdával to předem, což mi vadilo.

Po týdnu přišly do skladu ještě nějaké brigádnické posily. Mezi nimi byla i Linda, milá, sympatická a především velmi drobná dívka, měla dokonce o pár centimetrů méně než Lukáš. Všimla jsem si, že synovi padla ihned do oka.

Jenže místo toho, aby se jí pokusil „sbalit“, tak se ještě více stáhl do sebe a neodvážil se k ní vlastně ani přiblížit. Byl z toho sám velice nešťastný, ale neuměl to překonat.

Napadlo mě, že bych mohla zorganizovat něco jako seznamovací večírek mezi oběma brigádnickými skupinami, samozřejmě po práci, ale v prostorách skladu. Sama jsem se zúčastnila jen na začátku a s mladými si přiťukla.

Jak to tak bývá, někteří z nich to s alkoholem trochu přehnali. Lukáš byl mezi nimi, přiznal mi, že se dost opil a nic moc si z toho večírku nepamatuje. Rozhodla jsem se toho využít!

Uvěřil mi a změnil se!

Odpoledne jsem se dostala k tomu, abych si s Lukášem promluvila o samotě. Vyčetla jsem synovi, že se včera tedy vyznamenali a ptala jsem se, co to vyváděli. Lukáš zmateně říkal, že vlastně ani neví a vůbec nic si nepamatuje.

Začala jsem mu líčit, jak se seznámil s Lindou a jak dobře se bavili. Nezapomněla jsem podotknout, že na to si snad vzpomíná. Tvářil se velmi překvapeně, třeštil na mě oči, ale protože měl skutečně „okno“, nakonec mi uvěřil.

Aby nevypadal jako nějaký hloupý buran, začal si s Lindou povídat, jako by se znali už celé roky. Ta jeho zájem opětovala. Netrvalo dlouho a začali spolu chodit. Možná čekáte šťastný konec, že se nakonec vzali a já mám už léta hodnou snachu.

Tu sice mám, ale Linda to není. Po roce se s ní Lukáš v dobrém rozešel. To už byl ale jako vyměněný a najít si novou přítelkyni, ze které se nakonec stala jeho životní partnerka, nebyl problém. Jak je vidět, ne vždycky se musí říkat pravda.

Někdy může nevinná malá lež napomoci k tomu, aby se člověk konečně vydal vstříc životnímu štěstí!

Jana K. (57), Brno